OH LA LA

Nobody gets too close

nobody gets too close

Pomalu jsem otevřela oči a zamžourala do denního světla. Cítila jsem se skvěle, upřímně se mi snad nikdy nestalo, abych se hned po probuzení cítila takhle dobře. Byla jsem vyspalá, nic mě nebolelo, teplota v pokoji byla tak akorát. Ležela jsem na břiše, nahé tělo přikryté jen prostěradlem. Usmála jsem se a přetočila hlavu na druhou stranu, kde místo mého včerejšího společníka, ležel na polštáři VOGUE a červená růže. Mohlo to ráno být ještě lepší?

Rodiče ve mě vždycky věřili. Říkali mi, že jednou budu dělat přesně to, co dělat chci a já chtěla být novinářkou. To se mi taky splnilo, pracovala jsem v malé, ale úspěšné redakci, která vydávala každé dva týdny časopis pro ženy. O módě, vaření, trendech ve světě, nápadech, umění a samozřejmě o celebritách, což přesně byla moje parketa. Dělala jsem rozhovory s těmi nejinspirativnějšími ženami a těmi nejcharizmatičtějšími muži. Cítila jsem se, jakoby mi svět ležel u nohou, ačkoliv pro okolí jsem svým způsobem byla nikdo.

„Takže," dávala jsem si na čas a pomalu si přehodila nohu přes nohu, „víme o vás, že si většinu svých textů píšete sám," poklepala jsem si tužkou na rty a prohlížela si ho.
Čekala jsem, že to ihned potvrdí a začne vyprávět o tom, jak je začal psát v pokoji do starého bloku, když mu bylo patnáct. On ale nic takového neudělal, pouze přikývl a s pozdviženým obočím, jakoby nechápal na co čekám, položil hrnek s kávou na stolek mezi námi. Takovou reakci bych čekala od někoho staršího, komu bude tak přes čtyřicet. Rozhodně ne od mladíka, který je krátce na vrcholu své slávy. Měl by být celý dychtivý dělat rozhovory, mluvit s fanoušky a všem strkat příběh o tom, jak se dopracoval na svou pozici. A samozřejmě vždycky dodat, že každý může dokázat naprosto vše. Vše co si umane.
„Jak to máte s hudbou?" pokračovala jsem tedy.

„K většině písničkám jsem si ji taky napsal sám, ale samozřejmě už mám teď tým odborníků, kteří mi hodně pomáhají. Ten základ, ze kterého vycházíme, píšu já. Vždycky."

„Musíte mít obrovský talent a hodně dřít, když jste se dostal až sem v... kolika že letech?"

Skromně se usmál. „Dvaceti. Je mi dvacet. A nezapomínejte na štěstí, úspěch je vždy kombinace tří faktorů."

„Tří faktorů?" pozvedla jsem obočí a udělala si rychle poznámku o jeho věku.

„No ano, jak jste sama řekla. Jde o píli, talent a také o štěstí. Je to jednoduchá rovnice, pokud máte všechno z toho, rovná se to úspěchu. Pravda, některý z těch faktorů může převažovat a některého by občas bylo zapotřebí víc. Ale pokud máte aspoň kousek ze všech těhlech tří...," tiše se uchechtl, „ingrediencí?" Pokrčil rameny," „Pak máte úspěch zaručený."

„Zajímavá filozofie," přiznala jsem a sledovala ho, jak znovu upíjí ze své kávy.

„Fakt," opravil mě prostě, když opět odkládal hrníček.

Pokrčila jsem rameny a jen mu výrazem v obličeji naznačila, že si stejně myslím svoje. Nerozebírala jsem to ale dál, místo toho jsem přešla k další otázce.

***

Zazvonil mu mobil, podíval se na displeji, a pak s klidným výrazem zvedl hovor.

„No jo, koukám na to. Zdržel jsem se, promiň, zapomněl jsem si hlídat čas. Nevšiml jsem si."

To já si všimla, seděli jsme tu už o hodinu déle, než jsme plánovali. Překvapilo mě, že on to nepostřehl, protože náš rozhovor se nezvrhl v přátelské klábosení. Pořád si udržoval tu chladnou hranici mezi umělcem a novinářem. Odpovídal na otázky, na některé stroze, na některé dlouze a na jiné vůbec. Zkoumal mě nedůvěřivým pohledem a stihl vypít asi tři kávy.