OH LA LA

My adrenaline kicked in

my adrenaline kicked in

Podívala jsem se přes kavárnu. Seděl tam, přesně jak Robin říkal. Před sebou měl espresso, přesně jak Robin říkal. A četl si... přesně, jak Robin říkal. Chvíli jsem ho sledovala a prohlížela si ty jeho pocuchané vlasy. Všiml si mě až tehdy, když zvedl pohled od knihy a sáhl po kafi. Díval se na mě trochu nejistě a zmateně, když ale pokládal šálek, ujela mu ruka a položil ho vedle. O talířek jenom škrtl. Okamžitě odtrhl pohled a druhou rukou sáhl po podšálku. Espresso sice nevylil, ale zvuk, jako kdyby snad něco rozbil, už nezarazil. Celá kavárna se po něm ohlídla, zatímco on si jen skousl ret a s potlačovaným úsměvem extra pomalu rovnal to nádobí před sebou. Nešlo se nesmát, byl tak hrozně roztomilý, že to musel vidět naprosto každý. Ani člověk, co ho nesnášel, to nemohl popřít. Opět se na mě podíval, koutky mu cukaly v lehký úsměv. Sklopil raději znovu pohled ke knize, a já si tedy otevřela zápisník, abych si do něj načmárala pár poznatků. Periferně jsem ale viděla, že chudák chlapec už toho moc nepřečte. Co minutu odtrhl pohled od stránky a koukl na mě. Dělala jsem, že ho nevidím, ale nemohla jsem si nevšimnout, že minimálně deset minut koukal na tu a samou stranu.

Asi nakonec ztratil nervy, protože rázně zaklapl knihu a odešel z kavárny. Docela mě to mrzelo, sledovat to jeho nervózní počínání bylo fakt boží. Vypadal v tu chvíli jako reklama na roztomilost.

V klidu jsem si dopsala, co bylo třeba, dopila kafe a nakonec jsem vyrazila taky. Udělala jsem jen pár kroků, když se mi za zády ozval hlas.

„Většinou nebejvám tak levej."

Musela jsem se usmát, věděla jsem, že je to on. Zastavila jsem se a pomalu se otočila.

„Dokaž to."

Seděl na lavičce před kavárnou, na nohou měl rozloženou knihu, asi si ji chtěl dočíst tam. Po mých slovech se jen pobaveně ušklíbl a vstal.

„Můžu tě někam doprovodit?"

„Jdu do knihkupectví, tak jestli chceš," pokrčila jsem rameny.

„Tuhle už dočítám, budu potřebovat další," usmál se. „Je to fakt zajímavá kniha. Dlouho jsem nečetl nic tak dobrýho. Chci říct... jo, jasně, určitě vycházej i dobrý knihy, ale tahle je prostě trochu víc... no jestli mi rozumíš, tak to v tobě zanechá takovou..."

Rozesmála jsem se. „Moc mluvíš," vysvětlila jsem jeho nechápavému výrazu.

„No jo, promiň," protočil oči s pobaveným výrazem, „chodíš sem často? Nikdy jsem si tě nevšiml."

„Ne, ne. Byla jsem tu poprvé. Hezká kavárna, ty tam býváš často?"

„Každou neděli."

„Super rituál," vytáhla jsem mobil, „nezlob se, ale zrovna mi píše máma. Už budu muset jít. Kup si v knihkupectví něco hezkýho, třeba mi to pak můžeš půjčit."

„Ehm, no jo. A ona tě vyzvedne nebo....?"

„Ne," zavrtěla jsem hlavou a ukázala na ceduli autobusové zastávky před námi.

„Aha a v kolik ti to jede?"

Jeden z autobusů zrovna přijížděl.

„To je on. Měj se hezky." Mávla jsem na něj a kvapem jsem zalezla do autobusu. Ani jsem se nepodívala, kam to jede.

***

„Řekla jsem Robinovi, že chodíme většinou kolem sedmý do skateparku. A Nina povídala, že je tu včera zahlídla," hustila do mě nadšeně Elizabeth, zatímco nohy jsme měly spuštěný dolu z rampy.