Nejsem neviditelná! ✔

10. část

,,Abby." Sklopil pohled a oddechl si.

,,Taylore?" Zvedla jsem obočí.

,,Já, já nevim, co říct." Vykoktal ze sebe.

,,Ty už mě nemiluješ?" Koukla jsem na něj a odtáhla jsem se od něj.

,,Ze dne na den tě milovat fakt nepřestanu, ale, prostě o tebe nechci přijít, jako o kamarádku." Přišoupl se ke mě a já se zase odtáhla.

,,Před chvíli jsi mi chtěl říct, že mě miluješ a najednou o mě nechceš přijít?" Zvedla jsem se a odešla ke kuchyňský lince a opřela se o ní. 

O pár dní později

Jsem už docela v pohodě, už chodím normálně do školy i do práce. Jess je pořád s Jeremym a o tom, jak se chovala v nemocnici, se nechce bavit, ale stále jsem prý děvka. S Taylorem, je to divný. Nijak jsme to nevyřešili. 

,,Abb?" Zvolal Taylor z kuchyně. Vylezla jsem z teplý postele, upravila jsem si drdol a šla jsem za ní.

,,Chm?" Mělo to být hm, ale jelikož jsem si zívla, vyšlo ze mě tohle. 

,,Já, no asi zase budu na nějakou dobu u mámy."Oznámil mi bez jakýhokoliv výkyvu pocitu.

,,To mi řikáš jentak?" Zvedla jsem obočí a zvýšila hlas.

,,Za poslední dobu se jenom hádáme." Vzdechl.

,,Můžeš to udělat jednodušší dvěma slovy." Sedla jsem si vedle něj na sedačku.

,,Nemůžu."

,,Proč?"Znovu jsem zvedla obočí.

,,Já to prostě nedokážu říct, jsem asi zbabělej." Zvedl ramena.

,,Ale utýct umíš co?" Zakroutila jsem nad ním hlavou.

,,Promiň." Zvedl se, vzal si tašky a odešel. Nechal mě tu samotnou, hrdina jeden. Zůstala jsem tam sedět v šoku. Vyrušil mě jen vyzváněcí zvuk mýho telefonu.

,,No?" Zeptala jsem se nejistě.

,,Abby?" Poznala jsem matčin hlas.

,,Co potřebuješ?" Snažila jsem se znít šťastně, ale moc mi to nešlo.

,,Stalo se něco?" Zeptala se.

,,Ale, nech to bejt, ty povídej."

,,Pojď dolů, do kavárny, prosím." Típla to. Šla jsem do pokoje, kde jsem si vzala černé džíny a košili. Jemně jsem se namalovala a z drdolu jsem udělala cop. Vzala jsem si telefon, klíče, nějaký peníze a šla jsem dolu, kde na mě čekala máma a moc šťastně nevypadala.

,,Mami, co je?" Zeptala jsem se jí a ona mě objala.

,,Nechtěla jsem ti to řikat do telefonu, tak jsem za tebou přiletěla." Pokusila se usmát.

,,Mami, co se stalo? Něco s tátou, nebo sourozencema? Povídej, už!" Netrpělivě jsem ji řekla a šli jsme si sednou do zádu na sedačku, která je těsně pod schody.

,,No, nevim, jak ti to říct, pamatuješ na sestřenici Zoe?" Zeptala se a já přikývla. ,,Měla autonehodu." Vzdychla.

,,Je v pořádku?" Vyhrkla jsem a do očí mi vběhli slzy. Zoe byla jediná, kdo mi rozuměl.

,,Momentálně je v nemocnici v umělém spánku, utrpěla těžký otřes mozku." Utřela si slzy.

,,Přežije to?" Po tváři mi tekla nezkortná slza, která utekla z mého oka, ač jsem ji chtěla zahnat.