Válka skončila jediným mávnutím hůlky; jediným zeleným paprskem, který se obrátil proti Pánovi Zla a připravil ho o veškerou moc.
Z mého syna se přes noc stal hrdina a ze mě vdova. James Potter - poslední oběť Lorda Voldemorta - položil svůj život z...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pokud bolest ignorujeme, či skrýváme, roste a roste, až do chvíle, kdy před námi vyvstanou dvě poslední možnosti: změna, nebo šílenství.
– Dan Millman
Šílenství ducha může mít mnoho podob. Vždycky jsem si ho představovala jako temný stín s dlouhými nenechavými pařáty, jež se pevně zaryjí do zad a řídí odtud všechny naše činy, jako kdybychom byli pouhé loutky. Neuchopitelný beztvarý démon, který člověka postupně zbaví jeho příčetnosti i vlastní vůle.
Teď už se na něj dívám trochu jinak.
Myslím, že šílenství si v sobě každý nosí už od narození. Je naší neodmyslitelnou součástí, bez které bychom ve skutečnosti nemohli existovat. Je součástí dětských her, pomáhá nám nasadit růžové brýle zamilovanosti a nutí nás smát se, i když bychom raději plakali. Často je tak věrným přítelem, spíš než proradným zlounem, a obvykle jsme to až my sami, kdo si z něj udělá krutého nepřítele.
Postupně ho krmíme bolestí a nejistotou, které pohřbíváme hluboko v sobě, místo abychom je vypustili na povrch. A přesně tehdy naše vnitřní šílenství roste, pomalu a plíživě nabývá na síle, až nakonec přebere vládu nad našimi myšlenkami, aniž bychom si toho vůbec všimli.
I já stále tápu a dodnes nevím, kdy jsem si konečně uvědomila, že se mnou není něco v pořádku.
Svým způsobem jsem nevnímala nic, co by na mě bylo jakýmkoliv způsobem odlišné. Občas jsem sice ráno neměla chuť ani sílu vylézt z postele – a to ani když Harry plakal – ale nepřišlo mi to jako pádný důvod k obavám. Stejně jako mě neznepokojovala občasná nechuť k jídlu, zvracení před důležitými schůzkami, nebo častá únava. Na to všechno už jsem byla dávno zvyklá.
Daleko horší byla podivná citová apatie, která ale přišla tak nenápadně, že jsem si jí vlastně vůbec nevšimla. Najednou jsem si připadala až překvapivě volná a bezstarostná; zkrátka jsem si myslela, že už jsem se pomalu smířila se životem v bolesti. Nenapadlo mě, že šlo jenom o iluzi, kterou jsem si v hlavě sama vytvořila.
Jeden nenápadný krůček po druhém z mého života mizela bezprostřednost a touha po štěstí, stejně jako z něj zmizel Sirius. Trvalo však ještě dny, týdny i měsíce, než jsem pochopila, že to byl právě on, kdo nutil mé démony utichat. To on mě chránil před temnotou, skrývající se uvnitř každého z nás, a byl to jeho hlas, jenž učil mé zlomené srdce znovu bít ve správném rytmu. Bez něj jsem byla někým jiným; bez něj se na povrch dostávala ta nejhorší stránka mé osobnosti.
Ta, jež nenáviděla celý svět a barvila mi duši do černa.
Ta, která ze mě dokázala udělat monstrum.
Nebylo to tak, že by Sirius opustil všechno, čeho jsem byla součástí. To ani v nejmenším. Opustil jenom mě samotnou.
Ani nespočítám kolikrát jsem večer slyšela Harryho chichotání a Tichošlápkův tlumený hlas, když mu chodil před spaním předčítat pohádky. Stejně tak jsem mlčky tolerovala chuchvalce černých chlupů, které se nám často válely po zahradě následkem jejich vzájemných her.
