Stodola stará a prázdná
s vratama dokořán otevřená.
Matička zmatená na synka volá
ve stodole na kolena sražená.
Na trámu konopný provaz uvázán
a kolem krčku synka obmotán.
Nožičky ve vzduchu se houpají
na převrácenou stoličku nedosahují.
Matička nad ztrátou milovaného synka vzlyká
když v tom ji vítr našeptává.
,,Matičko má nevzlykej
utři si slzy a neplakej".
,,Kdo to mluví co to je?"
Zeptá se matička zmateně.
,,Kdo to mluví co to je?"
Matička se znovu rozpláče.
,,Copak hlásek svého synka nepoznáváš?
hlásek který tak ráda máš.. "
,,Synáčku odkud to mluvíš kde pak to si?
vidím jen tělíčko tak kde jsi?"
,,Matičko má jsem všude kolem tebe
ale jestli mne budeš hledat tak pohlédni na nebe.
Konopný provaz mě z nemoci uvolnil
místo nakažení ostatních sebe jsem zavraždil.
,,Nyní vem sirku a stodolu zapal
aby nikdo mého těla nedosáh.
Nyní vem syrku a stodolu zpal
aby ten virus co mám v sobě vzplál."
,,Synáčku proč si tuto oběť podstoupil
vždyť ve vesnici si k vyhnanství odsouzen byl.
Nikdo se tě zachránit nesnažil
a ty si jejich životy ušetřil."
,,Matičko strach je to co mě odsoudilo
a láska to co mne zabilo.
Dívka se zrzavými vlásky se mi líbí
a kdybych to neudělal jen vzpomínky na ni by mi zbyly."
,,Synáčku nesmírně statečný a moudrý si
ostatní by na jiné nemysleli.
Obětovat sami sebe by si nikdy nedovolili
jen aby svůj život zachovali si."
Matička poslední krásnou větu řekne
a sirkou škrkne.
Ke zbytkům slámy sirku vrhne
a celá stodola vzplane.
Stodola stará a prázdná
plameny zachvácená.
Matička již klidná
na synka nevolá.
Holka se zrzavými vlásky ke stodole přichází
a slzy nad sutinami uroní.
Růži rudou jako šaty její na sutiny položí
a na kolena se složí.
Jemný vánek její krásné vlásky rozhodí
a její oči se rozzáří.
Chlapec jí svůj příběh převypraví
a dívka klid v duši nachází.
Od té doby jak legendy praví
každý den jednu růži donáší.
Od té doby jak legendy praví
svou jedinou lásku neopouští.
YOU ARE READING
Oběť pro vyšší dobro
PoetryJedná se o tragickou báseň kdy se synáček obětuje pro dobro ostatních.