Loďky z léta

Nebude to dobrý

"Nebude to dobrý."... Tuhle větu si neustále opakuju v hlavě, i když tak nějak podvědomě vím, že bude. Protože všechno bude jednou dobrý.. Cítím v srdci to neskutečné zklamání, protože jsem věřila, že to vyjde.. Ano Michal sice byl můj, dá se říct, první kluk a první vztahy nikdy nevydrží, ale stejně každá část ve mně doufala, že spolu zůstaneme napořád.. Což mi připomnělo jeden citát: Na mladé lásce je nejkrásnější to přesvědčení v srdci, že potrvá věčně. - Atticus

Jo.. Měl pravdu, protože jsem v to opravdu věřila. Věřila jsem v to, že celé prázdniny budeme chodit ven a skákat do bazénu, běhat po louce a s smát se nad tím, jak jsme střeštění. Ráno si psát o tom, co budeme ten den dělat a večer prolíbat někde na noční procházce a potom utíkat domů s adrenalinem v žilách, protože oba dva víme, že by mě matka uškrtila, kdybych přišla byť jen o minutu později.. Tohle byly moje představy.. Teď je strávím někde v aquaparku s tou starou bábou, co prodává levné hranolky, které nikdy nedojím, protože je mi buďto špatně z tolika oleje nebo prostě nesním ten kyblík s nápisem Hranolky pro lepší den, protože věřte mi, že vám den nezlepší. Každý večer budu sedět na svém malém křesílku v pokoji a koukat na romantické filmy, pak brečet, pak si půjdu číst, možná si dám k večeři oběd ze včerejška a půjdu spát.

Teď je jeden z těch večerů.. Sedím v tom mém starém, ošuntělém, vybledlém křesle, které když ještě patřilo moji babičce, bylo modré a mám v ruce poslední kostičku hořké čokolády. Dívám se na film Prázdniny, v jedné ruce mám telefon a koukám na naše společné fotky, zrovna se dívám na tu, kde mi Michal drží pramínek vlasů a dělá s z nich knírek. Na té fotce se směju a on má zaražený pohled, protože když jsem zapnula spoušť, tak někdo omylem upustil sklenici a on se leknul. Doteď si to živě vybavuju. Nad tou fotkou se musím pousmát. Říkám si, „Nebude to dobrý." A pak mě napadá, jestli si tu myšlenku náhodou sama nepodsouvám. A je to tady zase, už po několikáté za tenhle film- pořád přemýšlím nad vším a už mě to dost štve. Já štvu sama sebe.

Vypnu telefon a pohodím ho na postel, jdu k oknu a snažím se zaplašit slzy, které se mi hrnou do očí. Dívám se na Měsíc a přeju si být někde jinde, než jsem. Jdu zpátky ke křeslu a podívám se na můj digitální budík zrovna se z 23:59 stalo 00:00. Takže je 2.7. prázdniny teprve začínají. Ten čas mě znervózňuje, protože to znamená, že už by měla být máma doma. Bez ní je dům tichý jako noční hřbitov. Máme jenom 2+1, bydlíme samy, ona spí na gauči v obýváku spojeném s kuchyňí. V dalším pokoji má máma ateliér. Maluje fakt nádherně. V tomhle jsem ji vždycky obdivovala.

Když táta odešel, tak mi mohly být asi čtyři měsíce a máma si vydělávala převážně jen tím, tak to moc nevystačilo, protože nabídky se jí do kapsy přímo nedraly. Takže začala psát. Máme doma několik jejich spisů a příběhů, které nikdy nevydala, i když jí neustále opakuju, že by měla. „Nemá to sílu ani hloubku.. Když s tím nejsem spokojená já, tak to do světa nepošlu." Říkává vždycky s úsměvem.

Když už pomalu usínám, tak slyším její Škodovku, kterou nejspíš právě přistavila. Vyjdu z pokoje a jdu otevřít dveře. „Princezna ještě nešla spát?" Huláká na mě ještě od auta s plátěnou taškou v jedné ruce a s hromadou knížek v druhé. Obuju si sandále, které mám u dveří neustále a jdu jí pomoct, protože vypadá, že v sobě má už nějakou tu skleničku vína.. Hádám, že se k ní do práce stavila Erika, aneb kamarádka, která ji dělá psycholožku s láhví vína v ruce a se vzduchoprázdnem v hlavě.

Máma jednou uvařila něco, co se absolutně nedalo jíst, protože Erika to doma vaří manželovi Josefovi a jemu to moc chutná. Díky Josefe, díky tobě jsem prozvracela celé Velikonoce.. Možná v tom má podíl i to, že jsme si s mamkou na začátku velikonočních prázdnin daly trochu vína a likéru, ale to už si necháváme pro sebe.

„Díky zlato." Řekne, když si od ní převezmu knihy. Najednou a nekontrolovatelně začnu brečet a máma si povzdechne. „Už zase? Neboj to bude dobrý. Pojď dovnitř, mám pro tebe překvápko." Překvápko? Jediné překvápko, které mi kdy udělala jsem si nevybavila. Takže mě pláč na moment opustil a vystřídalo ho zděšení. Máma všechno plánovala dopředu a milovala stereotyp. „Aha.. Fajn."

Když jsme vešly do obýváku, tak se posadila na gauč a poklepala místo vedle sebe. Když jsem si sedla, tak se zvedla, šla ke kuchyňské lince, vzala si misku jahod a začala je do sebe házet. Mluvila s plnou pusou. „No k tomu překvapení.." Ukázala gesto, jakože jenom dojí a bude pokračovat. „Dneska za mnou přišla Erika." Jo.. vidím. „No.. a říkala jsem ti, jak měli jet do Itálie?" Přikývla jsem, sice jsem si nepamatovala, že by o něčem takovém mluvila, ale akorát bychom se pak hádaly, jestli to řekla, nebo ne. A věřte mi.. Nechcete se hádat s mojí lehce opilou matkou. „No.. a Josef měl nějaké zdravotní komplikace a ještě s nima měla jet jejich neteř, ale její matka jí nedovolila jet, nejspíš proto, že ji nechce nechat samotnou s Erikou.. No víš jaká je Erika." Řekla s úsměvem. A já ji úsměv oplatila. „Takže.. Tam pojedeme místo nich!" A potom na se na mě podívala tím pohledem plným očekávání, že z toho budu mít ohromnou radost. Ale já neměla.. Dovolená s Erikou?

Ještě před chvílí jsem si myslela, že to nemůže být horší.. A teď.. Bych byla možná i ráda za to brečení v posteli.. Teď budu brečet někde v cizině s matkou a její kamoškou na mol.. Jo věřte, že vždycky to může být horší. 

Tak tohle.. Nebude dobrý..

Snad se vám začátek líbil.

- Květ Minulosti