Loďky z léta

Beethoven v kuchyni

Pomalu otevírám oči a budím se do nového rána. Nebo do noční můry? Co já vím. Zase. Zase se mi o něm zdálo, jako by mi moje podvědomí chtělo nechat vyžrat to, že jsem se chovala takovým způsobem, že se se mnou Michal rozešel. Takže mi každou noc přehrává naše vzpomínky- šťastné vzpomínky, a to zabolí dvakrát víc, protože už nejsou realitou. 

Vstávám z postele a pode mnou zaskřípe dřevěná podlaha. V pokoji je šero, protože i když už je nejspíš po 9h, tak moje závěsy žádné sluneční paprsky nepropustí. Teprve když odtáhnu závěs a světlo mě napůl oslepí, tak si vzpomenu na minulou noc a na to, s čím máma přišla. Je úterý a odjíždíme ve čtvrtek, jestli si to vůbec dobře pamatuju. A vrátíme se za měsíc.. Nějak se mi tomu moc nechce věřit. Zkrátka proč? Proč se tohle musí stát? Nechce se mi tam ani náhodou. Zavřu oči a zase si přeju být někde jinde a někdo jiný. Někde jsem četla takové motto: Dýchej, tohle je jen špatný den, ne špatný život.- Autora neznám.

Přemýšlím nad tou myšlenkou a nad tím, co asi zrovna trápilo toho člověka, co to napsal. Možná, že mu dokonce umřel někdo blízký, co já vím. Nebo mu jen dali převysokou pokutu a měl vztek. Nicméně mě tahle věta rozhodně drží nad vodou.

Až když začnu vnímat zvuky z kuchyně, tak se tam vydám. Máma ráno poslouchá klavír, dneska je to tuším Beethoven. Jdu do kuchyně, která vypadá jako celý zbytek domu.. Doslova vintage, protože to máma miluje. Máme velký klavír, na který hraju jen já už asi 9 let. Jeho dřevo je už docela oloupané a klávesy otřelé.

 „Dobré ráno." Řekne s úsměvem a já začnu brečet. Proboha už zase!? Jsem tak hrozná naivka, až to bolí. Důvod mého pláče?: Michal mi každé ráno psal „Dobré ráno" a jelikož mi to momentálně neřekl, ani nenapsal už několik dní, tak mě to rozbrečelo, no bóže. „To bude v klidu, klid Adél, klid." Zdá se mi, jakoby se proti mně všechno spiknulo, protože přesně to říkal i Michal. To jeho „v klidu Adél.." bylo to jediné, co mě dokázalo opravdu uklidnit.

Chvíli jsme tam stály a objímaly se. Když jsem ji pustila ze svého sevření, tak už mi slzy netekly tak zběsile. Otřela mi obličej a usmála se na mě. Na snídani udělala palačinky, protože ví, že mi dokážou zlepšit náladu. Aspoň trochu. A tohle jsem na ní milovala- nevyptávala se, prostě udělala to, že mi dala prostor a snažila se zlepšit pomínky. Bohužel jen ta Itálie to pokazila. Úplně.

„Pojedeme autobusem několik hodin jo?" Řekla, když jsem se posadila a podala mi talíř se snídaní. Jen jsem si povzdechla. Máma mě znala až moc dobře, a tak věděla. „Hele zlato, byly bychom celé prázdniny zavřené doma.. To je na nic ne?" Jen jsem pokrčila rameny, protože jsem se nechtěla chovat jako špatná dcera. „Užijeme si to." Řekla, ale z jejího tónu jsem poznala, že trochu přesvědčuje i sebe. A tak mě napadlo, že když to Erice odsouhlasila u vína, tak toho teď možná trochu lituje.

To bylo to, o čem jsem opravdu pochybovala- že si to užijeme. Jediné na co jsem se soustředila byly palačinky a náš Beethoven v kuchyni.  

Tahle část byla dost krátká, protože tu další jsem chtěla nechat samostatně, tak snad to chápete. :)

- Květ minulosti