Dva světy

- 3 -

Utíká neznámo kam chladnou chodbou. Cestu mu ozařuje pouze měsíční svit pronikající přes veliká okna dovnitř. Slzy se koulí po tváři a zamlžují mu vidění. Spatří otevřené dveře vedoucí na malý balkón. Závěsy vlají v jemném letním vánku okolo obrovských prosklených dveří. Proběhne jimi jako pavučinou. Opře se o kamenné zábradlí a naplno propukne nezkrotnému pláči. Ze všech sil se vyhouplne na zábradlí, protože cítí, jak se mu podlamují kolena. Zírá vzhůru, na jasnou noční oblohu plnou hvězd. Mezi nimi pluje Měsíc v úplňku, pyšně dokazuje svým svitem nadvládu nad nebem.

Proč já jednou v životě nemůžu být šťastný? Copak je mým osudem mít do smrti smůlu?

Svěsí své nohy do temné prázdnoty pod ním. Třeba by bylo lepší to ukončit tady a teď. Nemusel bych se zbytečně trápit.

Co když pro tebe přijde?

Ten? Určitě se na mě zase vykašlal. Ostatně jako vždy.

Zadívá se směrem k nebi. Ta dívka, jak se vlastně jmenuje? A proč se mi v její blízkosti zdají sny vypadající jako má minulost? Staly se snad ty události v mých snech a já na ně pod kupou dalších vzpomínek zapomněl? Přeci jen, má minulost nebyla nejrůžovější. Ale nenáviděl bych ji natolik, abych ji vymazal ze své paměti? Proč se ty momenty vynořují v hlavě jako naprosto samozřejmá věc? Může za to ten přechod v čase? Jsem úplně z jiné doby, je naprosto nemožné, aby se v mých vzpomínkách vyskytovala,v současnosti už nemůže žít. Musí to být prababička té dívky o které se mi zdá.

Slzy pomalu usychají na tváři. Bezradnost nahrazují myšlenky na záhadnou rudovlasou slečnu.

V dálce se ozvou kroky. Díky tichu všude okolo dokáže brunet vnímat opatrné klapání bot přibližující se k němu. Běžela za ním?

Sametovými prstíky zaťuká na skleněné dveře, aby se jí nelekl.

„Stalo se něco? Řekla jsem něco špatně?" stoupne si kousek od něj.

„Vy za to nemůžete." máchne rukou na znamení toho, aby se posadila k němu. Na tváři se opět objevují slané potůčky vody. Drobounká dívka se beze slova s drobnými obtížemi vyškrábe na kamenné zábradlí a též svěsí nohy ku té zdánlivě nekonečné temnotě.

„Ta modrá budka... Byla mou jedinou možností, jak se vrátit domů. Tady nemám kam jít. Víte, jaké to je? Když už jsem konečně měl pocit, že se srovnávám s tím stereotypem, který mě pronásledoval každý den, všechno se zbortí jako domeček z karet. Kdybych ten den šel do školy, vůbec se to sakra nemuselo stát! Jsem idiot." složí hlavu do dlaní. Na zádech mu skončí položena ruka v uklidňujícím gestu.

„Můžeš u mě zůstat jak dlouho budeš chtít." prolomí ticho narušované pouze tichými vzlyky. „Upřímně, nejsi idiot. Nemohl jsi tušit, že se něco takového stane. Nikdo to nemohl tušit. Mimochodem, jsem Nora. Abys pochopil, už je mi nepříjemné, jak mi tady vykládáš o svých problémech a vykáš mi přitom. Cítím se pak staře."

„Já jsem Dan." zvedne hlavu vzhůru a zadívá se dívce do očí. Občasné záblesky měsíce v jejích brýlích mu brání vidět je jasně. Ale i přes tu tmu v nich dokáže spatřit dobrotu a klid.

Nora.

„Občas mi život připadá absurdní. Právě sedím skoro sto let dozadu od mé přítomnosti s někým, koho jsem před pár hodinami ani neznal a vyprávím mu o svém životě, jako by to byl můj dlouholetý kamarád. Jsi jediná, komu jsem se takhle kdy svěřil." zasměje se, pořád trochu uplakaně.