Jsou prázdniny, ale mě tyhle letní dny zalité Sluncem nezajímají. Ani trochu. Každé ráno totiž vstávám s hrůzou v hlavě a usínám s prosbou, abych se další den neprobudila.
Sotva otevřu oči, už cítím, jak se mi derou myšlenky a vzpomínky do hlavy. Je to sice jen pár dnů, ale ztratila jsem toho za tak krátkou dobu tolik, že se z toho budu vzpamatovávat ještě dlouho. Znáte to.. Nejprve se něco stane, ale po pár dnech se ohlédnete zpět, a když se podíváte na svoje já v minulosti, tak se ani nepoznáváte, nebo vám přijdete cizí. Sami sobě cizí. Na vše, co jste udělali nadáváte a vyčítáte si každou chybu, kterou jste omylem udělali.
A tohle je jenom ráno. Když vstanu z postele a chci jít do kuchyně, tak se u dveří zastavím, protože mi dojde, že nemám náladu vidět kohokoli z mé rodiny. A taky proto, že mám na ruce ještě pořád obvaz, který skrývá moje jizvy. Ono je jednodušší říct, že jsem spadla ze schodů a obvázala si to, než vysvětlovat, že jsem spadla do depky takovým způsobem, že jsem se pořezala. Když si sundám obvaz a vyhodím kapesník, co jsem měla pod ním do koše, tak cítím, jak se mi stahuje kůže na levé ruce. Jdu se podívat k oknu, jak moje drobné rány vypadají na světle. Pláču a jako zbabělec lituju sama sebe. O okamžik později sama sebe nenávidím. Za to, že jsem se tomu všemu nedokázala postavit.
Oblékám si mikinu a jdu na snídani. Sedím a pozoruju nedotčený talíř. Nejedla jsem několik hodin, ale mám pocit, jako kdybych právě snědla celou hostinu. Nemám hlad. Jediné, na co mám chuť, je odejít do pokoje, tam se zahrabat do postele a už nikdy, nikdy nevyjít ven z pokoje. Nad máminou otázkou, proč nejím se mi jídlo znechutí dvakrát víc. Měla bych být veselá, protože dneska se koná v nedaleko odsud taková akce, ale to je zároveň to poslední místo, kde chci být.
Když už sedím bez sebemenšího pohybu u snídaně půl hodiny, tak odejdu, protože vím, že se nikdo nebude na nic ptát.
Sedím na posteli a pláču tak, až se zalykám a pálí mě přitom celé tělo. Mám chuť si něco udělat. Mám pocit, že čepel na mé kůži je jediné řešení, i když podvědomě vím, že to tak není. Budu radši slabá, než abych se z toho dostala. Budu se radši trápit, než něco řešit. Když jsem se o tom bavila s mojí kamarádkou, která si taky dříve ubližovala, tak mi říkala, že do toho nesmím spadnout. Ale já vím, že i když jsem to udělala jen párkrát, tak jsem v tom. Cítím v sobě naprostou beznaděj. Co by na tohle řekla ta holka z minulého půl roku? Ta holka, která se smála a chodila do školy upravená a vždy připravená, ta holka, kterou jsem vídala v zrcadle ráda, kterou všichni v rodině chválili a odevšad slyšela, jak jsou na ni hrdí. Ta holka, kterou jsem bývala, a která je navždy pryč.
Co by na to řekla? To se nikdy nedozvím. Chci být jako ona- nepoškozená a bláznivá. Šťastná. Milovala jsem svůj život a každý večer před spaním jsem usínala s úsměvem na tváři. A trávila čas s mámou, pro kterou jsem byla zdrojem štěstí a pýchy.. Teď mi máma akorát říká, že se těší, až budu zase normální..
Nakonec se z toho vymotám a zatím si nic neudělám. Ležím v posteli a koukám na svoji ruku. Cítím, jak mi po tváři stéká další slza. Najednou uslyším ze zahrady, jak babička seká trávník a baví se s tetou. Ony se za celý svůj život snad nezměnily.. Tak proč já? Vím, že na to mám věk. Na změny. Ale tohle se neděje u všech.. Aspoň nemám ten pocit.
Ve sprše se děje to samé jako vždycky. Jen sedím a nechávám po sobě stékat horkou vodu. Když je ve vaně dost vody, tak do ní ponořím hlavu a čekám. Až když se začínám pomalu dusit, tak se prudce posadím a těžce dýchám. Celé tělo se třese a tepe mi v žilách adrenalin.
Když se připravuju a nažehluju si vlasy, tak se několikrát spálím. Ale nevadí mi to. Uklidňuje mě to.
Jdu na tu akci plnou lidí. Všichni v kraťasech a tílkách. Já v mikině a dlouhých kalhotech. Nadechnu se a projdu k lavičkám. Jednu si vyhlédnu a jdu přímo k ní. Posadím se a čekám. Na nic. Sedne si ke mně pár holek ze školy. Ale já je nevnímám jako lidi. Jenom jako prázdné objekty, na které jsem se snažila několik let udělat dojem, aby mě přijali mezi sebe. Už se nesnažím. Ony mi za to nestojí. Nic mi za to nestojí. Ale pak mi přijde zpráva. „Za 1 min." Rozhlížím se kolem sebe. Kde jsi? Už jdeš? Říkám si v duchu. A pak tě uvidím.
Všechno okolo mě přestane existovat a vidím jen tebe. Jak jdeš v tom svém, pro tebe typickém oblečení. Usměju se. Ale to mě rychle přejde, protože ty se nesměješ. Dojde mi, že večer to možná nevydržím, že večer se možná až budu sama v pokoji, přestanu ovládat, protože to svinstvo ovládá mě. Sedneš si, pozdravíš mě a zapneš telefon. Všichni u našeho stolu se dívají směrem k nám. Vím to. Celý den je prázdný. Bez pocitů, beze slov. Cítím to v našich prázdných tělech a v naši studené krvi, která se neustále přelévá z jednoho konce těla na druhý konec. Něco se děje.
Po pár hodinách.. Najednou se zvedneš, rozloučíš se a odejdeš. Podívám se na poslední kamarádku, která tady zůstala. Vstanu a utíkám za tebou. V duchu doufám, že taky neběžíš, protože to už bych tě asi nedoběhla. Uvidím tě, zrovna, když zabočíš za roh. Máš sluchátka, ale stejně uslyšíš moje hlasité kroky.
Otočíš se a nasadíš svůj výraz, který mi prozradí, že nejsi zrovna nejšťastnější, že jsem za tebou šla. Vypravím se sebe jediné: „Co se děje?" Když se mi zlomí hlas. Prosíš mě, abych šla pryč. Mám pocit, jako by do mě někdo bouchnul. Nejdu. Něco se děje. V duchu vím, že si dneska ublížíš, i když jsi slíbil, že to neuděláš. Po chvíli odejdu. Napíšu ti, že to zvládneš, a že jsi silnější než to.
Když dorazím domů. Nikdo tady není, pomyslím si. Jdu do pokoje a sednu si ke stolu. V tom je uvidím, v malé nádobce a pastelkama.. Jsou tam. Černé nůžky. Cítím, jak se pro ně pomalu natahuju. Pomalu, chvilkama se zastavím a snažím se je nevzít. Zase pláču. Nahlas prosím samu sebe. Opět se nepoznávám. Zavřu oči, zbývá jen kousek a budu je mít v dlani. Musím se natáhnout přes celý stůl, když v tom ucítím, jak mi při tom natahování popraskal jeden strup. Ucuknu a podívám se na svou ruku. Vyhrnu rukáv a vidím tenký pramínek krve tekoucí po mé ruce. Druhou rukou prudce chytím nůžky a jdu do kuchyně. Vytáhnu z ledničky alkohol. Tohle bych fakt dělat neměla. Říkám si v duchu. Sedím u kuchyňského stolu a otevírám flašku. Každý lok mě pálí. Beru nůžky a prudce přejedu po levé ruce souměrně s ostatníma čárkama. Vydechnu. Ulevilo se mi. Udělám jich ještě pár. Jenže z pár čárek se nakonec vyvine zakrvácená ruka. Nebylo jich jen pár. Bylo jich až moc. Mám hořko v krku. Ležím s hlavou na stole a s rukou spuštěnou, cítím, jak mi teče krev přes zápěstí. Mám pocit, jakoby moje ruka hořela. Zavřu oči. Co kdyby mě tady někdo takhle našel? S láhví u hlavy a pořezanou rukou?
Najednou mi u hlavy zazvoní mobil. Prudce se posadím. Napsal jsi, že jsi to udělal. Chytnu si obličej do dlaní. To, že sis ublížil ty, mě bolí nespočetněkrát více, než když si ubližuju já. Chvíli si píšeme, ale potom odejdu do koupelny. Vytahuju dezinfekci a aplikuju ji na všechny rány. Ovážu sterilním krytím a jdu si lehnout. Všechno po sobě uklidím.
A když si lehám do postele a obklopuje mě tma, tak prosím všechno na světě, abych se už zítra neprobudila.
Ale já se probudím. Vím to. Ostatně jako každý den. Bude to zase to samé. Kolotoč. Všichni mají rádi pouť a atrakce. Ale já mám horskou dráhu, kterou mi nikdo nezávidí. Horskou dráhu depresí.
Proboha já se nepoznávám.
