Pověsti Niberu a Titansu

Jezdkyně a strom mrtvých

Jezdec je posel krve, který hledá mrtvé.

 Nesmíš s ním zkřížit cestu nebo ujde svému trestu. Nasytí tělo své, vyhublé a nemocné. Napojí klisnu svou, vyhublou a nemocnou. To vše krví tvou, která zbarví zemi milovanou.

 Dotkne se ostřím svého meče krku tvého a krev proudem teče.
*

Temné lesy na severu Titansu byly opředeny temnotou tak neproniknutelnou, že jí neodolal žádný smrtelný tvor. Vše v lese a jeho okolí žilo ve stínu. Do hloubi toho záhadného hvozdu se žádný moudrý smrtelník neodvážil.

Hustá mlha před ním tvořila nepřístupnou hradbu tak vysokou, že nešlo pohlédnout ani na vrcholky jehličnatých stromů, které by se daly nazývat cestou do nebe. Ta ochrana tu nebyla jen tak a už vůbec nebyla na okrasu. Kdysi, před dávnými, dávnými časy, les zářil jako smaragd a bylo v něm živo. Zvěř v něm nacházela útočiště a lidé zase potravu a dřevo na chladné zimní večery, kdy oheň živě plápolal v krbech. To vše bylo za vlády královny Amary a krále Semira Lëvenda.

Jenže, od jejich smrti,  do něj již nikdo nevkročil. Povídaly se všelijaké báchorky, že ten, kdo to zkusil, se již nikdy nevrátil. Možná umřel, možná tam bloudí dodnes.

***

Ticho. Zlověstné ticho halilo krajinu do své sítě, která byla příliš silná na to, aby se dala roztrhnout. Temné mraky se opět stavily do šiku jako vojáci, kteří čekají na nepřítele a schovávaly za sebou smaragdovou modř čisté oblohy. Jejich generál protnul nebe svým mečem, který měl barvu slunce. Barva mračen byla tak černá, že se podobala noční obloze. Slabounký vítr si pohrával se suchou, zežloutlou trávou a vytvářel tak prapodivnou píseň, která byla plná zloby a lásky, avšak jinak bylo všude mrtvo.

Žádný pták nezpíval, vlk nezavyl a ani gryf nezařval. Jen v dáli se vynořil kůň tak sinavý jako tyto dny a na jeho hřbetě seděla postava zahalená v plášti. Jezdec mohutného oře zastavil pořádný kus před jeho cílem, elegantně seskočil a uvázal jej k nejbližšímu stromu. Poté ho nechal spásat ještě lehce zelenou trávu. Muž v hnědé kápi se zhluboka nadechl a vykročil k tomu prokletému a znesvěcenému místu, jak ho všichni nazývali.

 „Je to místo smrti, znesvěcené krví. Zjisti, čí krví, a jak je možné ji očistit. Naslouchej bohyni Faqëal, to ona řídí tvé kroky." Tohle mu řekla matka představená, služebnice bohyně Faqëal, paní lovu a noci.

 Pevně k sobě tisknul starobylý luk, meč se mu houpal v pochvě u boku a při každém kroku ho bouchnul do nohy. Zastavil a rozhlédl se, nic neobvyklého. Přesto měl však pocit, že ho něco sleduje, ale vždy, když se otočil, tak nikoho nezahlédl. Váhavě vykročil a nezastavil se, dokud nedošel k mlze, husté a bílé jako mléko.

Váhal.

Na malý okamžik ale přesto.

 Vkročit, ano či ne?

Když vejde, zahyne, pokud ne, tak bude zbabělcem, co nesplnil a utekl. Smrt nebo strach, jedno lepší než druhé, pomyslel si hořce. Z přemýšlení ho vytrhl jakýsi zvuk. Chvíli mu trvalo, než přišel nato, co to je a odkud pochází. Koňské ržání přicházelo z veliké dálky, bylo plné bolesti a nenávisti. Zaslechl ho ještě dvakrát a poté bylo opět ticho. Mlha se rozestoupila a on váhavě vkročil na místo, které patřilo jeho předkům. Patřil k linii pěti rodů, které vznikly dcerami a synem královny Amary.

Pocházel z rodu krále Ocelota z Akwerie, byl posledním z rodiny, poslední mezi všemi.

Stromy se jej snažily dlouhými větvemi zachytit, varovat ho, aby zastavil a vrátil se tam, odkud přišel. Byl na to připraven, teď ho hnalo kupředu poslání. Nic ho nemohlo zadržet. A už vůbec ne mohutné jehličnany. Šel dlouho, neboť se neustále zastavoval a naslouchal svému okolí.

Opět zaslechl koňské ržání, ale nevěnoval mu pozornost. Otočil se, až tehdy, kdy se koňský dupot nebezpečně přibližoval, a včas, protože okolo něj tryskem proběhl jeho vlastní kůň. Oči měl vytřeštěné, nozdry divoce roztažené a na jeho plecích ho pleskaly přetržené otěže. Takhle se Sokol nikdy nechoval, pomyslel si jeho jezdec. Zavolal na něj ve snaze ho přimět se vrátit. Marně. Nezastavil. Tryskem uháněl dál, daleko od svého pána. Poté koňské ržání uslyšel ještě jednou, potřetí se snažil určit směr, odkud přicházelo.

„Sokole!" zavolal zoufale a přál si, aby kůň přiběhl, zdráv a v pořádku. Otáčel se dokola, kolem sebe jen neprostupné houští a temnotu. Lehce se pousmál, když ucítil teplý dech na zátylku. Sokol se vrátil! Otočil se, aby zachytil jeho otěže, než si to rozmyslí. Tvář se mu najednou stáhla hrůzou a tělo ho odmítlo poslouchat.

 „Konečně vidím posledního potomka slavného krále Ocelota!" Hlas, který měl jezdec, nebyl snad lidský. Jako by nepocházel z tohoto světa. Byl chraplavý, sotva slyšitelný a jemu z něj naskočila husí kůže. Strach mu zalézal až do morku kostí.

 „Kdo jsi?" zeptal se směle po chvíli, ale jeho hlas se slyšitelně třásl. Prsty konečně uvolnily meč z pochvy. Nejraději by použil luk i přes blízkou vzdálenost, ale to, že necítil jeho váhu na rameni, značilo, že zůstal ležet zřejmě někde po cestě.

„To tě tvá nečistá matka a otec neučili o rodokmenu tvé rodiny?" Hlas se podobal zmiji, stejně tak hladký a mrštný.

Kůň, černý jako noc, nesoucí jezdce, byl agresivní a divoký. Byl mu tak povědomý! Moudře neodpověděl. „

Nu což, teď jsi zde, a to znamená, že se tě chtějí zbavit. Poslední potomek zahyne stejně jako zakladatel tohoto rodu. Smůla, že můj bratr si vzal tu děvku," smála se postava. Myslela tím svého bratra Ocelota nebo levobočka Hirche? Ten byl také jejím bratrem, měl postavení jako velkovezír Achmatu.

 Ne, myslela tím Ocelota. Teď mu konečně jednotlivé kousky do sebe začaly zapadat a nalezl klíč k hádance!

 Pochopil, proč vyslali jen jeho, pouze s lukem, koněm a mečem. Luk, aby přivolal jezdkyni. Koně jako vyslance. Meč, kterým měla být vykonána jeho smrt.

 Poslali ho na popravu.

 Nebyl spásou království, byl členem dvora, jenž měl být odstraněn, byl hloupý a bláhový, když jim věřil... Byl pouhou lovnou zvěří, která měla být ulovena.

Poslali ho do lesa ze tří důvodů. Ten první byl jeho odstranění. Druhým důvodem bylo to, že pouze on byl tak odvážný, aby se sem sám vydal a třetí, že museli utišit hlad jezdkyně. Byl potravou pro jezdkyni, která byla Amařinou prvorozenou dcerou.

 Gidren. Ano, právě ona teď stanula před ním na svém oři, s mečem v ruce a úšklebkem na úzkých rtech. Ostří se ve tmě zalesklo a než se stačil dát na útěk, bylo již příliš pozdě na modlitbu a jeho spásu.

 „Sladké sny, Seveřane," zašeptala mu jemně do ucha. Zachichotala se a dýchla mu na krk. Tentokrát uslyšel v jejím hlase lítost, jako by to nechtěla udělat. Okolo krku se mu začal utahovat provaz, snažil se z něj dostat, ale boj byl marný. Než se jeho tělo začalo houpat do poryvu větru, svou poslední myšlenku věnoval své neteři. Nikdy ho nepozná a on ji neuvidí vyrůstat. Zklamal bratra, slíbil mu, že ji ochrání před všemi. Ale nedokázal ji ochránit před další smrtí, tentokrát tou jeho. Poté jeho tělem projel meč