Pohádka o statečném Berwynovi a zlém králi Caedellovi.

        Příběh, který Vám budu vyprávět, se odehrává v hlavním městě velkého království ukrutného krále Caedella. Království to bylo veliké a neméně bohaté. Avšak lidé se zde dobře neměli, hladověli, žíznili a peněz měli pomálu. Caedell si však užíval ve svém hradě a nedbal na své obyvatelstvo, na ně dbali jeho stráže a to mu stačilo. Náš příběh vypráví o statečném a nebojácném zloději jménem Berwyn. Berwyn nebyl špatným člověk ba naopak, měl čisté úmysly a rozhodně nechtěl přivádět chudé do ještě větší bídy. Byl to dobrý člověk a jediné místo, kam s ním mohlo přijít i jeho živobytí byla sídla velkých pánů. Bohatým bral a chudým, chudým vlastně dával jen málo, ale nemůžeme mu to mít za zlé, byl to přece jenom pořád člověk, který musel z něčeho vyžít.

        Zhruba deset minut pěšky od velkolepých kamenných hradeb, cestou přes boudy té největší chudiny, stál starý zapadlý hostinec. Nebyl to žádný pajzl, ač se to zprvu zdálo. Bylo to krásné a přátelské místo, kam chodili obyčejní lidé, aby se spolu mohli bavit a veselit. Berwyn to tam měl jen pár kroků, takže se snad nikdy nestalo, že by svoji každodenní vycházku neuskutečnil. Berwyn jako každý večer otevřel dveře do hostince. Staré dveře zavrzaly, ale toho si stejně nikdo nevšímal, když totiž vstoupíte, ohluchnete ze smíchu, zpěvu a pokřikování lidí, takže vás nějaké dveře nerozzlobí. Berwyn si vyhlídl malý dřevěný stolek úplně v rohu nejdál od všeho toho povyku. Sedl si na židli a dobrých třicet minut musel čekat, než si ho hostinský všiml a nalil mu do džbánku pivo. Právě schopnost být neviděn se mu při práci nejvíce hodila. Napil se a jen poslouchal. Slyšel drby, kdo koho urážel, který muž podvedl jakou ženu, která žena podvedla jakého muže a tak bych mohl pokračovat. Neviděn seděl, popíjel a čekal, až konečně uslyší nějakou tu důležitou informaci, která by se mu mohla hodit.

        Když hostinský dotáčel už třetí soudek, chlapík v až moc hezkých hadrech, takové tu nikdo nenosí, povídá hostinskému: „Slyšel jsi to? Náš pan král si pořídil novou korunu, je to prý ta nejdražší koruna na celém kontinentu.“ Berwyn se podíval kolem sebe a viděl veselící se lidi, kteří musí každý den chodit do těžké práce, kde stejně pracují jen na Caedalla, který si vše nechává jen pro sebe. Dopil poslední doušek, který mu ve džbánku zbyl, a měl jasno. Tu korunu musí získat, aby všem konečně ukázal, jaký jejich král skutečně je.

        Kostelní zvony zazvonily a Berwyna konečně zbudily. Když Berwyn vstal,  kostelní hodiny ukazovaly čtyři hodiny odpoledne. „Zřejmě jsem večra v té krčmě byl docela dlouho,“ povzdechl si. Oblékl se a obul si boty. Vyšel z domu, kde má svou komůrku a vydal se směrem k hradu. Když k hradu konečně došel, rozhodl se ho kolem dokola obejít a zkusit najít nějakou tu achillovu patu hradu, přes kterou by se dovnitř mohl dostat. Po deseti minutách nepozorované chůze natrefil na stoku, která otevřená vede přímo do hradu. Podíval se nad sebe a tam spatřil vojáka na věži, který se na něj díval nevěřícným pohledem, a tak se rozhodl raději upalovat domů. Doma se oblékl do svého černého kabátu a vzal si s sebou flašku červeného vína.

        Berwyn před vchodem do stoky spatřil dva strážné, kteří tam ve dne nestáli. Uvědomil si, že z věže, z které se na něj strážný díval, by teď nikdo neviděl ani na krok a tudíž musí tento vchod hlídat přímo před ním. Berwyn se pomalu podél malé zídky plížil ke strážím z levé strany, sebral ze země dva kameny a mrštně jeden hodil napravo od stráží, druhý si raději nechal. Oba strážní se v mžiku otočil doprava a Berwyn se jen zvedl a silnou ranou do týla je uspal, poté položil víno vedle nich, aby si ty bolístky měli čím vyléčit. Pokračoval úzkou šachtou stoky, do které se jen tak tak vešel. Po chvilce cesty před ním visel žebřík. Lezl po něm nahoru, a když vyšplhal, ocitl se uprostřed nádvoří. Kolem něj leželi vojáci nebo opodál zpívali. „Kdo by se divil, že se raději opijí, než aby chránili toho neschopu,“ pousmál se Berwyn. Před sebou viděl velké dřevěné dveře, které vedly přímo do nitra hradu. Přiblížil se ke dveřím, a když zjistil, že nejsou zamčené, plnou silou se do nich opřel a vstoupil dovnitř. Po točitých schodištích vystoupal do královy komnaty a na stole spatřil korunu, leskla se jako ranní rosa, svítila jasněji než slunce, raději ji rychle strčil do pytle, aby neztratil čas nad obdivováním jejího zjevu. Jakmile se chtěl otočit a vydat se na odchod, někdo za ním zařval: „Stůj!“ Berwyn se ryhle otočil. Před ním stál voják, snad jediný střízlivý, s mečem v ruce. „Stůj!“ zařval znovu. Berwynovi začal téct pot po tvářích. Dal si ruku do kapsy a nahmatal kámen, který si tm naštěstí před chvílí dal. Oddechl si, že tak učinil a že v ruce má propustku z hradu „Půjdeš se mnou, ani se nehni!“ pokračoval voják. Berwyn dal ruku s kamenem nad sebe. „Správně! Ještě tu druhou,“ rozklepaně pravil voják. Druhou však nezvedl, jen lehkým pohybem v paži ten kámen na vojáka hodil, voják znejistil a upustil meč, čehož Berwyn využil a obratně mu podkopl nohy, přikryl obličej šátkem a odneslho na nádvoří k soudku s pivem, kde se všichni vojáci, kteří přes všechno pivo vůbec nezaregistrovali, že někdo přichází, veselili, a tam ho nechal sedět. On sice řval, ale toho si stejně nikdo nevšiml. Když spokojený odcházel ze stoky, všiml si, jak se dva strážní drží za ramena a spolu si zpívají nad flaškou vína a ani si nevšimli pohybu za jejich zády. Přišel domů, lehl si a tvrdě spal.

        Ráno se vzbudil a bleskovou rychlostí již byl před domem. Po městě bylo plno vojáků, kteří všechny prohledávali. Přetáhl si svoji černou kapuci a zamířil přesně tam, kde žádný voják hledat nebude, zamířil do chudé čtvrti. Když tam přišel, všichni se seběhli a oslavovali Berwynův hrdinský čin. Dal jim za úkol korunu chránit, aby jí král už nikdy nezískal zpět.

        Od té doby se každý v zahraničí či v jeho vlastní domovině posmíval, že právě Caedell byl ten král, kterému chudina vzala jeho vlastní korunu. Byl tak neskutečně zesměšněn, že dobrého půl rok nevyšel z hradu. Poté se z něho stal král dobrý, který všechno bohatství své země rozdal lidem, aby se měli lépe, a aby spasil svou pověst. Od té doby se stal nejoblíbenějším králem vůbec a v zahraniční se mu již nesmáli, nýbrž přijížděli bydlet do jeho království. Své činy odčinil natolik, že mu obyvatelé vrátili korunu, protože už si ji už konečně zaslouží. Nikdo mu nyní neříká král, kterému ukradli korunu. Ale říkají mu král, který ztratil korunu, ale dostal rozum.