Rodinné záležitosti

Suprise

Jsem holka jménem Tereza, ale všichni mi říkají Terry. Je mi 21. Můj život není nějak zajímavý až téměř stereotypní/nudný. Do teď jsem neměla vážný vztah. Ve škole jsem měla průměrné známky a dokonce moje práce číšnice je naprosto průměrná.

To se mělo však změnit.

Jednou mi takhle na večer přišel e-mail s tím, že prý jsem vzdálená sestřenice jednoho slavného rapera a že by se se mnou chtěl setkat. To víte, byla jsem v šoku. A o to víc, když mi napsali, že mám letět až do Koreji. To mi nemohl napsat sám, nebo přiletět sám, když je tak slavný? Asi má lepší věci na práci. Zamyslela jsem se, ale zvědavost byla silnější, tak jsem napsala, že souhlasím.

Následně mi přišli informace typu jakou řečí mluví a o zvyklostech Koreji a k tomu letenka. Už zítra?!!! Zděsila jsem se. Přeskočila jsem informace, které pro mě stejně byly nudné a nezajímavé a šla se balit na cestu.

Následující den jsem tedy dvě hodiny předem čekala na letišti, ale oznámily hodinu zpoždění- No super ... Co teď? pomyslela jsem si, ale hned mne napadlo, že budu procvičovat svojí korejštinu. Víte jelikož jsem chodila na střední na jazykovku se specializací na asijské jazyky, tak mi korejština ani v nejmenším nedělala problém. Kdo by byl řekl, že mi to jednou opravdu k něčemu bude? Děkuji profesore. Cítila jsem vděčnost, za ty úporná léta, kdy jsem proseděla nad knihami.

Letadlo už konečně přilétlo, tak jsem nastoupila, uvelebila se ve svém sedadle a vytáhla moji učebnici korejštiny. Nejsem typ, co by sice nemohl usnout, ale už od začátku letu za mnou pískali nějaké malé děti. Let jako ze snu ... To mi nemohli zaplatit aspoň nějakou VIP třídu ? Pomyslela jsem si rozmrzele, ale pravda byla, že to byla třída označena jako "gold" a bylo dle kožených sedaček a luxusního baru vidět, že se jedná o nepochybně jednu z lepších tříd. I muži s kufříky a oblecích šitých na míru můj dojem prohlubovali. A já? V converskách, roztrhaných džínách a svítivém topu bez ramínek. Sice to byl komplet krásný, ale sem naprosto nevhodný. Všimli si toho i ostatní, ale po chvilce zírání toho nechali, asi měli něco lepšího na starost a já se tak mohla znovu ponořit do knihy.

Dorazili jsme a já vydechla úžasem při pohledu, jak na davy lidí, tak na bezchybnou a moderní Koreu.

Po chvilce zírání jsem se odhodlala a vytáhla mapu s tím, že jsem si s korejštinou natolik věřila, že jsem se jedné paní zeptala, kde se nachází stanice kam potřebuji. Paní byla velice ochotná a vše mi do podrobna vysvětlila, tak jsem poděkovala a po asi dvou hodinách se dostala na místo určení.

Dům Kimových.