Tell me.. Why?! [INCEST]

1.💞

,, Marcusi pohni!! " Otráveně jsem vstal z postele a následoval hlas mého bratra, Martinuse.

,, To si snad děláš srandu? Za 7 minut máme být ve škole Marcusi! " Pootočil jsem panenkami a šel se do pokoje převléct.

Otevřel jsem skříň a zjistil jsem, že vlastně nemám žádné oblečení. ,,Nemám vůbec nic na sebe." Zařval jsem přes celý dům.

Martinus to nejspíše uslyšel protože se z čista náhodou objevil vedle mě a naštvaně na mě koukal. ,, Děláš si srandu? Máš plnou skříň oblečení, jsi jak holka Gunnarsene!!!"

Znovu sem pootočil panenkami. ,, Na, vezmi si tohle a dělej!! " Hodil po mně Martinus první věc kterou ve skříni viděl.
Oblečení jsem si vzal a chtěl jsem se převléct. ,, Tak snad odejdeš, ne?" Martinus se jen zasmál. ,, Ty se stydíš před vlastním bratrem?"
,, A ty? " Prohlédl jsem si ho od hlavy až k patě a čekal na odpověď. ,, Marcusi dělej. " Vyprskl Martinus a odešel z pokoje. Martinus je milý, ale když jde o školu, dokáže být pěkně nepříjemný.

Převlékl jsem se tedy z pyžama a běžel za Martinusem. ,, No konečně. " Zasmál se a zatleskal mi. Smích ho ale brzy přešel, když zjistil, že máme být ve škole za 2 minuty. ,, Kurva, Marcusi pojď! Přijdeme pozdě, víš co nám udělá Jacob když přijdeme pozdě?!"

,, Vždyť už jdu. " Martinus mě pevně chytl za paži a dotáhl mě k botníku kde mi vyndal boty a obul mě. Pak se obul on sám a vyšli jsme z domu. ,, A co jako jsem že mi připravuješ oblečení a obouváš mě?" Zasmál jsem se. ,, Jsi moje dvojče který se neumí o sebe ani postarat, a teď už pojď.. vzpomeň si na Jacoba.. "

Hlasitě jsem polkl a běžel jsem s Martinusem co nejrychleji, jak jsem jen mohl, do školy.

Když jsme s Martinusem doběhli ke škole, zavřeli nám přímo před očima. ,, Výborný.. co teď budeme dělat? Co na to asi tak řekne Jacob?!" Začal Martinus panikařit a nezbývalo málo, abych se k němu přidal. ,, Klid, bráško. " Jemně jsem ho obejmul a snažil se ho uklidnit.

,, Ale, ale, alee.. " Vyrušil nás ten nepříjemný hlas. Hlas Jacoba. ,, Zase pozdě? Víte co vás čeká, že..? "
Martinusovi začaly slzet oči ale zatím se držel. ,, Bude to v pohodě, slibuju." Zašeptal jsem mu do ucha a pohladil ho po zádech.

,, Co chceš Jacobe? " Vykřikl jsem po něm. Jacob chytl Martinuse pevně a bezcitně za rameno a strčil ho na zem. Nějací jeho kamarádi si hodili Martinuse přes rameno a šli s ním do školy.
Martinusovi tekly slzy, chtěl jsem mu pomoct.. ale nemohl sem.

,, Co mu chceš udělat?! " Vyprskl jsem a kopl ho do nohy. ,, Drž hubu a poslouchej, buzno."

Od Jacoba sem udělal krok zpátky a čekal co z něho vypadne.
Jacob se ke mně přiblížil, chytl mě za tričko a přitáhl si mě k sobě. Naše čela se skoro dotýkala. Cítil jsem jeho teplý, nechutný a smradlavý dech.

,, Tak poslouchej, Martinusovi se nic nestane. Musíš splnit jeden úkol a necháme vás jít." Hlasitě jsem polkl a poslouchal dál. ,, Nech Martinuse se do tebe zamilovat, když už si budeš jistý, že se do tebe tvůj vlastní bratr.. dvojče.. zamiloval... odkopni ho."

Vykulil jsem oči a nechápavě jsem na něj koukal. ,, Děláš si ze mě srandu?! Je to můj bratr, debile! "

Vypadalo to, že ho to dost naštvalo. Shodil mě na zem a párkrát do mě kopl. ,, Jestli to neuděláš.. přijdeš o něj. Navždy. "

Co dořekl tyhle slova, odešel.
Neměl jsem sílu se posadit, kopl mě do zad a to fakt bolelo. Jen jsem tam tak ležel. Slzy mi tekly, a já si v hlavě pořád přehrával to, co mi před chvílí Jacob řekl.

Ahoooj, doufám že se vám to zatím líbí.. bude to ještě zajímavější..😏💙 tak jo, tak zatím ahoj.🍌🍍