The Madhouse

30.-My eyes have decided to spit water

Harryho pohled

Kliknul jsem na tlačítko, které zavolá rychle jejího doktora. Nevím, co se stalo a doufám, že to nebude nic vážného. Abych pravdu řekl, nebyl jsem v šoku, z toho, že ji takhle vidím. Viděl jsem jí tak už hodně krát. Vždy se sní, stane něco ve chvíli, kdy jsem u ní. Dělá mi to naschvál? Cítím se, ale kvůli tomu zvláštně. Chtěl bych nějak umět popsat ten pocit, no nejde to. Je to divný pocit, který jsem nikdy v životě necítil. Vím, že v tom pocitu je špetka strachu a obav. Ale to další neumím popsat. Z toho pocitu mě nepříjemně bolí břicho. Není to taková ta normální bolest, ale je to bolest jiná.

Dveře se otevřely a v nich stál doktor a udýchaná matka s otcem. Nemám ho rád už od začátku. To, co udělal, bylo prostě hrozné. Ale myslím, že mu Freya odpověděla, no řekl bych, že ne tak úplně.

‘‘Co se stalo?‘‘ Zeptal se doktor, který se snažil Freyu probudit.

‘‘Bolela ji hlava a odpadla, hned na to jsem vás zavolal,‘‘ v tom už se Freya probírala zpátky. Vydechl jsem úlevou. Byla zmatená, bylo to na ní vidět. Nevěděla, jak se sem dostali doktor a její rodiče. Myslím, že to musí být šok, když ještě před chvílí byla vzhůru, povídala si semnou a najednou jsou tady oni.

‘‘Jak ti je?‘‘ Položil ji otázku, na kterou nebyla schopná odpovědět. Byla dezorientovaná, bylo to poznat na první pohled.

‘‘Ja- jak jste se sem dostali? Co se stalo?‘‘ Zmateně se zeptala a posadila se.

‘‘Odpadla si,‘‘ odpověděl jsem jí. Freya mi věnovala zmatený pohled. Potom se podívala po místnosti, ověřujíc si, že je to pravda.

‘‘Pamatuju si, že mě strašně bolela hlava a pak jen to, že jste tu stáli,‘‘ doktor přikývnul, vzal do ruky baterku, nebo co to doktoři mají na svícení do očí; nejsem taky lékař, že. Posvítil jí do očí a tu svítící věc uložil zpátky do kapsy.

‘‘Jsi jen dehydratovaná. Potřebuješ trochu víc vody. Takže tady Harry, pokud bude tak hodný, ti pro ni dojde,‘‘ doktor mi věnoval pohled. Přikývl jsem; dojít pro vodu mi problém nedělá. Pomalu jsem vycházel ze dveří, když na mě ještě zavolal, ať vezmu dvě dvoulitrové. Zabručel jsem něco ve smyslu jo a zavřel za sebou dveře.

Freyi pohled

 

Omdlela jsem, protože jsem měla obrovské bolesti? A ty jsem měla, protože jsme nic nějakou dobu nepila? Nikdy by mě nic takového nezajímalo; sakra, asi bych měla pít, co nejvíc to půjde. Takový bolesti už nikdy nechci mít. Byla to taková bolest, která se nedá popsat. Nedá se k ničemu srovnat. Nedá se to ani srovnat s bolestí, když jsem se řezala. Byla ta horší, ale i lepší bolest. Nevím, jak to mám vysvětlit, nejde to; nikdy jsem ve vysvětlování něčeho nebyla dobrá.

Harrymu to nějako dlouho trvá. To je těžký dojít pro vodu? Řekla bych, že nejspíš neví, kam má jít. Taky bych nevěděla. Možná se stydí se někoho zeptat; aspoň já bych se styděla. Radši bych to hledala hodinu sama než bych se měla někoho zeptat.

Ani jsem si nevšimla, že moji rodiče mluví s doktorem.

Když jsem se pořádně zaposlouchala a ignorovala všechny ostatní myšlenky, které se mi hnaly hlavou, tak jsem zjistila, že mluví o mém propuštění.  Ráda bych, aby mě propustili, co nejdříve. Mohli by mě propustit už dnes. Šťastnější bych nebyla.

‘‘Takže Freyo, dohodl jsem se s tvými rodiči, že tě zítra ráno po snídani pustíme domů. Teda ne přesně domů, ale ty víš jak to myslím, že?‘‘ Přikývla jsem. Povzdychla jsem si. Nemusel mi ArdenWil připomínat. Sice to tam mám ráda, je tam Harry, Eleanor a Caroline. Mám je všechny ráda. Ale i tak bych radši už byla doma. Když vím, že budu mít sestřičku nebo bratříčka.

Byla jsem docela zklamaná, že řekla, že až zítra ráno, ale nevadí mi to. Pořád lepší než za týden nebo dva.  Dveře se konečně otevřely a v nich stál Harry s dvěma velkými flaškami jemně perlivé vody. Jsem ráda, že si pamatuje, že nemám ráda holou vodu.

‘‘Kde jsi byl tak dlouho?‘‘ Zeptal se ho doktor docela neslušně. Jako kdyby to nebylo jedno! Pití dones? Dones.

‘‘Omlouvám se, ale pan Stilinski mě zastavil a musel jsem něco řešit. Rodiče si přijeli pro jednu z pacientek. Už si jí chtějí vzít domů,‘‘ Šťastná je ta dívka nebo paní; ale myslím, že to je dívka, když si pro ni přijeli rodiče. Chtěla bych být jí, protože bych tak strašně ráda jela už domů. Chtěla bych jít do svého vlastního pokoje. Dělat si co chci. Chodit zase do školy. Chodit ven, nakupovat. Dělat různé jiné věci, které v ArdenWilu nemůžu. Udělal by mi radost i internet. Nebo samotný laptop, kde bych si pustila nějaký film, či díly seriálů, který jsem za tu chvíli propásla. Chybí mi toho tak moc.

‘‘Dobře, tak to je potom v pořádku. Polož prosím ty vody k Freye na stůl,‘‘ věnovala jsem Harrymu děkující úsměv, který mi samozřejmě sladce oplatil.

‘‘A už zítra půjdeme vybrat mého nového sourozence?‘‘ Zeptala jsem se celá šťastná. Tak moc moc moc moc moc se na to těším. Těším se, že si budu moct vybrat, i když by ho vybrali oni, tak bych byla nesmírně šťastná, protože to pro mě hodně znamená. Myslím, že bychom mohli být zase jako předtím. Akorát bez Thomase. Ale ten se už nikdy nevrátí. Nikdy to sice nebude tak jako dřív, ale může to být podobný.

‘‘Pokud to pan Stilinski dovolí. Ale myslím, že jo. Takže bychom mohli jít nejspíš i zítra,‘‘ zatleskala jsem si radostí. Všichni se na mě nasmáli a já s nimi. Už hodně dlouhou dobu jsem nebyla takhle šťastná.

‘‘Harry?‘‘ Ozvala jsem se po delší době ticha, co jsme koukali na televizi. Doktor už byl samozřejmě dávno pryč.

Harry mi věnoval tázavý pohled.

‘‘Znám tu pacientku, pro kterou si přišli rodiče?‘‘ Zeptala jsem se na otázku, nad kterou jsem přemýšlela po celou dobu, co to oznámil, jen jsem sbírala odvahu se zeptat. Harry se zarazil, jako kdyby zrovna tuhle otázku nečekal. Anebo čekal, ale nechce na ní odpovědět.

‘‘Freyo…‘‘ je to buď Eleanor anebo Caroline! Věděla jsem to! Přesně tohle jsem tušila. Ale nechtěla jsem si to připustit. Nechci, aby mě jedna z nich opustila.

‘‘Eleanor nebo Caroline, že?!‘‘ Slzy mi začaly téct samovolně z očí. Nechtěla jsem brečet, ale prostě s to stalo. Někdo mě pravidelně znásilňoval, ale mě to moc nerozhodilo, ale opustí mě někdo, s kým jsem byla pár dnů v blázinci a mě to tak rozhodí, že se moje oči rozhodnout plivat vodu.

‘‘Caroline. Už tam byla příliš dlouho, proto se rozhodli rodiče si ji vzít. Chyběla jim jejich dcera,’’ Už i rodiče spatřili, že brečím.

‘‘Co se stalo?‘‘ Přesně tuhle otravnou, odpornou otázku, kterou nenávidím, jsem čekala.

‘‘Kdy budu moct jít domů z ArdenWilu?‘‘  Když jsem to dořekla, tak se na mě Harry šokovaně podíval.

Ano, vím, že jse slíbila, že budu přidávat pravidelněji, ale vždycky mi to výjde na jednou týdně. Občas to je osm dnů, ale to se nepočítá. Čtenářů mám sice míň, ale chci tuhle povídku dokončit a myslím, že vás toho čeká ještě hodně, protože tahle povídka je plná zápletek.  A omlouvám se za to, když někde chybí e, protože moje klávesnice je úplně debilní:D  Prosím votes a komenty, Děkuju moc! xx

Věnování: VerBrabcova01