Annie: Dream escape

Kapitola druhá: Úhel pohledu

Znova jsem se probudila jinde. Už mi to nepřijde ani tak divné. Sice se mi to stalo zatím jen dvakrát, ale moc dobře vím, že si na to budu muset zvykat, protože se to bude opakovat velmi často. Přemýšlela jsem mezitím co jsem se připravovala do školy, nad tím , kde by mohla být má máma držena, jak bych jí dokázala zachránit a, že to rozhodně nedokážu sama. První věc co musím po návratu tam udělat zjistit mnohem více informací, ale jak to musím ještě vymyslet. Oblečená a upravená jsem vyšla z pokoje a za pochodu přežvykovala toust s marmeládou, který jsme měli ke snídani. Doběhla jsem do třídy těsně se zvoněním, posadila se na své místo, vytáhla sešit matematiky a čekala na konec první hodiny. Po první hodině jsem vytáhla cosi jako deník kam jsem si, chtěla zapsat všechny věci co musím udělat, abych naprosto na nic nezapomněla. Poté co jsem zapsala svůj plán, jsem sešit zaklapla a soustředila se na druhou hodinu. Angličtina byla super, vzhledem k tomu, že naše paní učitelka pocházela z Anglie nás určitě mohla hodně naučit. Samozřejmě, že všechny hodiny jsou zatím spíše více seznamovací, ale i tak děláme aspoň něco málo. Tímhle způsobem jsem nějak přežila průběh hodin a nastal čas vysvětlení toho na co všichni čekáme. Všichni jsme byli schromážděni v hale. Na pódiu s připraveným mikrofonem vstoupil ředitel dvakrát poklepal na mikrofon a poté začal s řečí: ,,Vážení studenti, je mi ctí vás zde přivítat v tak velkém počtu. Měli bychom vás informovat o zvláštnosti a odlišnosti naší školy, jak už to nejspíše některým z vás došlo, jiným možná teprve dojde, každý z vás je speciální a má dar, který se nám jako této instituci bude hodit. Už několik let vedeme jistou válku s klanem temné strany, a proto se jedna z našich bývalých studentek rozhodla založit Klan světla a míru, který s tímto bojuje už několik let. Bohužel pro nás tato studentka před rokem zmizela. Tímto vás všechny žádám o pomoc a přidání se k nám. Hledáme vůdce, léčitele, mágy, kouzelníky. Zkrátka všechny, kteří jsou ochotni pomoci teď se prosím vraťte zpět do tříd a pořádně zvažte vaší odpověď"

Všichni se hrnuly do tříd a řešili to co před chvílí ředitel řekl, někdo vypadal nervózně, jiní zase nadšeně a pomstychtivě. Jen já jediná seděla naprosto v klidu. Zkrátka bylo poznat, že toho vím více než oni. Jen co vešla do třídy učitelka bylo mi jasné co se teď stane. ,,Annie máte se ohlásit u ředitele, chce s vámi mluvit'' Vstala jsem, slyšela jsem hlasy ostatních. ,,Že by tu přece neměla co dělat. ? Vyhodí jí? A co když je z nás všech nejsilnější?" Zabouchla jsem za sebou dveře a konečně hlasy ostatních utichly. Vešla jsem tedy do ředitelny zabušila na dveře, které se následně otevřely, natož jsem vešla dovnitř.
V místnosti bylo pološero, mírné světlo vycházelo z krbu, který byl zaplý. Na to, že bylo venku ještě hezky, zde bylo poměrně chladno. Byla jsem velmi překvapená. ,, Zdravím tě Annie, tvá matka mi o tobě hodně vyprávěla, vždy doufala, že jednoho dne budeš po ní" Rukou ukázal na křeslo, abych si sedla. A tak jsem si tedy sedla a poslouchala dále. ,, Vím, že ti tam za branou, už dávno všechno řekly, ale poslouchej mě nevěř všemu co řeknou. Ten svět tam, je takový jaký si přeješ, jinak je jiný, když jsi v něm zdá se perfektní, ale jinak je černý a hnusný lidé tam jsou zrůdy věř mi. '' Tato konverzace mi nebyla zrovna nějak příjemná a tak jsem vstala: ,, Myslím, že už bych měla jít''
Ředitel jen přikývl. Když jsem zabouchla dveře slyšela jsem ještě poslední slova ,, Počkej uvidíš časem''
Bylo mi zvláštně a nedalo se nad tím nepřemýšlet jak to asi jen myslel.? Pokud tam mám dneska zase vyrazit musím zjistit co mohu, už tady. Opět jsem si vzpomněla na knihu ze včera běžela jsem tedy do pokoje, kde včera ještě byla, ale bohužel se mi jí nepodařilo najít. ,,Kruci někdo jí vzal'' zaklela jsem na hlas. Co teď? Šla jsem do školní knihovny s nadějí, že bych jí tam našla. Po asi hodině hledání, jsem jí uviděla. Položila jí na stůl a otáčela stránky. Nenašla jsem nic konkrétního, ale aspoň jednu věc byl tam vzkaz. Psaný písmem mámy. ,, Přijde den, kdy odhalíme všechna tajemství, ale ten den není dnes''
Zaklapla jsem jí a hluboce si odfrkla. Mám to, ale smůlu. Musela jsem doufat, že se dneska večer nic nestane. Den uběhl rychle, ale má nervozita stoupla o level výš. Hrozně jsem se bála ležela jsem v posteli a bála se usnout. Usla jsem asi, až po jedné ráno a ocitla se tam.