lyrics.✧ [ minsung ]

✧ 1 ✧

Růže. Krása. Touha. Jak bych mohl tato slova použít do písně? Poklepu si propiskou na rty. Červené. Takové jsou hlavně růže. Může být i touha červená? Začnu si zapisovat své myšlenky do sešítku s modrými deskami. V tom sešítku jsou všechny mé pokusy o písničky. Skládání mi opravdu jde, jsem se sebou velmi spokojený. Jen jsem nikdy žádnou nedokončil a to je hodně veliký problém.

Woojin, spolužák sedící v lavici se mnou si odkašle a já si tak všimnu zvláštního ticha v učebně. Proto bez váhání zvednu zrak před sebe a čelím pohledu naštvaného učitele.
,,Vítejte zpátky v hodině Jisungu."
Místnost se naplnila smíchem spolužáků.
,,Nepochybně jste si zapisoval správné výsledky ke vzorečkům, že ano?'' zeptal se.
,,Nepochybně.'' Že byla má odpověď drzá? Ale vůbec. Za těch pár let jsem se naučil jedné věci. Pokud odpovím chytře a bude to vypadat, že je mi vše jedno, učitelé si budou myslet, že si zápisky opravdu píšu a nechají mě být.
Přesně tak, jak jsem doufal si mě Kim přestal všímat a já se tak vrhnul zpět ke svému sešítku.

,,Pane Han, mohl byste prosím na chvilku, než zmizíte přijít za mnou? Potřeboval bych s vámi hodit pár slov.'' Hned v minutu, kdy jsem tato slova zaslechl mi začala šrotovat kolečka v hlavě a já začal přemýšlet, jakou výmluvu vymyslet, abych tu s ním nemusel zůstávat. Židličky ve třídě začaly vrzat a mně tak došel čas na přemýšlení, nastal konec hodiny. Proto jsem se zvedl, automaticky zasunul židličku a pomalým krokem došel k lavici před tabulí.
,,Ano pane učiteli? Máme nějaký problém?'' optal jsem se.
,,Vaše pozornost v hodině je problém. Ukažte mi vaše dnešní zápisky.''
,,Žádné nemám pane učiteli. Sešit se mi rozpadl.''
,,Samozřejmě, že žádné nemáte. Možná byste měl místo psaní si do deníčku dávat pozor v hodině. Určitě byste i vy sám na konci roku ocenil, kdybyste nepropadl z chemie.''
Na to jsem jen obyčejně přikývl a doufal, že je to vše. Bohužel...
,,Od příští hodiny budete mít na lavici jen jeden jediný papír, který bude sloužit k zapisování učiva a ten mi vždy na konci hodiny odevzdáte.''
Při tomto pomyšlení se mi na tváři objevil úšklebek. Nemohl jsem mít na lavici jen jeden papír. Psaní mých myšlenek do sešítku byla má záchrana. Neměl jsem chemii rád, je to tak nudný předmět. Navíc mi opravdu vůbec nešel.
,,To je poněkud krutý trest, nemyslíte pane učiteli?''
,,Mohu vám ten deníček rovnou vzít a vrátit na konci roku. Stále vám to připadá, jako krutý trest?''
Poraženecky jsem si povzdechl a zakýval v nesouhlas. Sebral si svůj batoh a opustil třídu.

Hned, co jsem byl v dostatečné vzdálenosti od třídy, otevřel jsem sešit a napsal do něj další slovo. Vášeň. Nejsou vlastně touha a vášeň dost podobné? Ah, nevadí. Nechám to tam.
,,Pozor křečku.'' zařval mi do ucha nějaký čtvrťák, kterého jsem ani neznal.
Byl to rok. Rok od toho, co mi přiřadili tuhle přezdívku. Uh, já napsal přiřadili? Chtěl jsem říct přiřadil. Lee Minho. Tak se jmenuje kluk ze stejného ročníku, ale z jiné skupiny. Máme společnou minulost, známe se roky. Tedy, neznáme, jen se míjíme roky. Pár měsíců chodil s mou sestřenicí, Lisou. Minho není vůbec dobrá osoba. Rozešel se s ní pár minut před jejich společnou dovolenou. Tak moc se na ní těšila. Ten den jí zlomil, probrečela celé noci. Neubíjel jí tolik fakt, že se s ní rozešel, jako spíš fakt, že jí neřekl důvod k rochodu.
Zpět k mé přezdívce. Je to rok zpátky, co se to stalo. Ve školní jídelně byl ten den hrozný zmatek, skoro nikde nebylo volné místo. Proto jsem se nedivil, že jsem u stolu neseděl sám. Všiml jsem si pohledů lidí u stolu, jen jsem nečekal, že byly mířené na mé tváře plné jídla.
,,Vypadáš s těma plnýma tvářema, jako křeček'' prohlásil Minho a ostatní u stolu se začali hlasitě smát. Vím, že jsem pár minut čuměl do blba i s tou stále plnou pusou a pak se s polknutím zvedl a utekl. Naštvalo mě to. Kvůli sestřenici jsem ho snášel těžce a po tomhle? Nejspíš bych to neřešil, ale od té doby mi tak říká každý. Křečku pojď sem. Páni, jsme ve skupince s křečkem. On vypadá vážně jako křeček. Věřte mi, že je to příšerné.

,,Hyunjin mě pozval na oběd.'' uculil se můj červenovlasý kamarád. ,,Pokud nechceš, nemusím jít.''
,,Opravdu? Jen běž, přece vám nebudu kazit rande hrdličky.'' nad tím oslovením jsme se oba rozesmáli.
,,Zvládneš to?'' věnoval mi podporující pohled a já jen přikývl. ,,Samozřejmě, že to zvládnu. Nejsem přece malé dítě.''
,,Víš, jak to myslím... '' ,,Vím, neměj strach a pořádně si to rande užij!'' usměju se na něj. Mé oči se stočí do rohu místnosti. Sedí zde Bang Chan se sluchátky v uších, ponořený do čtení knihy. Při pohledu na něj se mi mé rty nevědomky stočí opět do úsměvu a já od něj nedokážu odtrhnout zrak. Minimálně teď určitě ne. Jeongin si nejspíše mého pohledu všiml a otočil se stejným směrem,
,,Proč za ním prostě nejdeš a nepromluvíš si s ním?''
Mé tváře krapet zrudnou. ,,Víš přece, jak to dopadlo naposledy, když jsem se s ním pokoušel promluvit.''
,,Styděl jsi se.'' ,,Stále se stydím. Byl bych schopný ho jen sledovat a to by vypadalo divně. Jednou to stačilo, nejspíš si myslí, že jsem divný.''
Jeongin nahnul hlavu a zadíval se na něj, jako kdyby s tím nesouhlasil. ,,Prostě potřebuješ trochu cviku. Zkus začít s někým, koho tajně nemiluješ dva roky.''
,,Já ho tajně nemiluju dva roky... ''
,,Oba víme, že mám pravdu Jisungu. Ty tvé pohledy to jasně dokazují.''
Odmlčel jsem se, když po mně hodil svůj vševědoucí úsměv. Měl pravdu. Měl jsem ho skutečně rád. Už dlouhou dobu. Jenže jsem se opravdu styděl. Nemohl jsem za ním přijít a začít mluvit. Nešlo to. Připadal mi zajímavý. Byl o rok starší než my. Měl světlé vlasy a na tričku logo skupiny acdc. Většinou, když jsem ho potkal měl v uších sluchátka, nebo v ruce knížku. Vždycky to bylo jedno z toho, nebo obojí. Nikdy nic jiného.
,,Pojď se mnou a Hyunjinem příští pátek ven. Vezme nějakého kamaráda.''
,,Nevím Jeongine, možná budu muset hlídat malého bratra.''
,,Vždyť ho hlídáš pořád. Nemáš na sebe vůbec čas.'' povzdechl jsem si ,,Já vím, ale není to tak lehké víš. Nikdo jiný čas nemá.''
,,Tak si nemají pořizovat dítě.''
,,Jeongine... Nepřeháněj.''
,,Promiň, jen mě to štve.''
,,Já vím.''

,,Ahoj sluníčko, jak se dnes máš?'' přiběhl k nám Hyunjin a věnoval Jeongonovi pusu na čelo. ,,Zdravím Jisungu!'' usmál jsem se a pozdravil ho zpátky. ,,Nejspíš půjdeme, mám rezervaci na 11:30 a musíme stihnout odpolední výuku.'' oznámil horlivě Hyunjin. Jen jsem přikývl a rozloučil se. Stál jsem teď na chodbě sám. Se spoustou lidí okolo. Samota mi nevadila. Byl jsem rád sám.

eh, .eh, jak jen to napsat? tak třeba... absolutně vůbec netuším, jak pokračovat ve svých příbězích, ale nechci se psaní vzdát a tak jsem tu zase s novým? uhm, vážně jsem se pokoušela něco sesmolit, ale nebyla jsem s tím vůbec spokojená:( nechci nic slibovat na 100%, ale minimálně na těch 60% si jsem jistá, že u tohohle příběhu se zadrhávat nebudu!) navíc mám teď trošinku čas a psaní mi moc chybělo. budu se hodně divit, pokud bude tohle někdo číst, ale zároveň mi to udělá vážně ohromnou radost! a asi bych měla svá slova ukončit dříve, než z nich bude sloh delší, než příběh:dd

přeju všem krásné prázdniny! ~ ♡♡♡