lyrics.✧ [ minsung ]

✧ 3 ✧

Věřte mi, že není nic horšího, než být v hodině chemie a dávat nuceně pozor. Váš mozek začne přemýšlet nad různě zvláštními myšlenkami, jako například... Nemluví teď Kim ještě pomaleji než obvykle?
Kromě toho se mi dnes mezi mé myšlenky začal motat text písničky, kterou jsem se včera začal učit hrát na kytaru. Je to úžasná a zároveň mučivá skladba, kterou jsem miloval i nenáviděl. Miloval, protože je naprosto geniální a hlavně jsem měl vždy po jejím přehrání touhu napsat něco nového a stejně dobrého. Nenáviděl, protože jsem zcela jasně věděl, že něco tak geniálního nikdy nenapíšu.
Má mysl byla plná i soutěže. Jak bych ji mohl vyhrát? Mám se do ní vůbec přihlásit?

Držel jsem tužku nad jediným povoleným papírem a to nad pracovním listem. Možná kdybych si text té písničky napsal, dostal bych to z hlavy a mohl se soustředit víc na hodinu. K mému neštěstí mám tento jediný papír nacházející se na mé lavici odevzdat za přesně čtyřicetdva minut učiteli ke kontrole. Čtyřicetdva minut? Tahle hodina snad nikdy neskončí. O čem právě Kim mluvil? Železo? Nejspíš něco ohledně vlastností železa. Napsal jsem na papír slovo železo.

Po pár dalších znuděných minutách, kdy jsem dával tak z poloviny pozor a vnímal každé druhé slovo z výkladu učitele, sjela má ruka k okraji lavice a naškrábala na ni slova, která mi hrála v hlavě;
I'm scared to get close and I hate being alone
I long for that feeling to not feel at all
Dokreslil jsem k textu sluníčko zakryté dvěmi mraky. Teď už zbývá jen těch pár hodin chemie.

✧*:･:*✧*:･:*✧*:･:*✧*:･:*✧*:･:*✧

Byl jsem uprostřed zapisování do deníku mezi chůzí po školní chodbě, což jsem stále úplně neovládal, přestože jsem to dělal skoro každý den a v tu chvíli jsem uslyšel ten smích.
Měl jsem pocit, že byl smích mířený na mě, a proto jsem bez nějakého zbytečného přemýšlení zvedl oči. Nebyl mířený na mě.

Malý kluk s odstíny hlavy do zrzava, možná nějaký prvák, stál rozklepaný uprostřed chodby s učebnicí natisklou u prsou. Kousek od něj se na zemi válel oranžový basketbalový míč. Za ním stál Lee Minho s napřeženýma rukama, jako kdyby čekal, že mu někdo ten míč hodí.
,,Hoď mi ten míč," křikl Minho na svého kamaráda Changbina, který stál naproti němu i tomu rozklepanému prvákovi.
Changbin ho poslechl a Minho teď stál v úplném tichu stále na stejném místě, s pohledem upřeným na prváka. Vypadalo to, že je ten kluk hodně vyděšený, protože já být na jeho místě, tak hned zdrhám.
V tom z ničeho nic přihrál Minho prudce míč Changbinovi, který se bez jakéhokoliv povšimnutí stihl přesunout těsně za rozklepaného chlapce.
,,Pohnul ses, kámo," řekl z ničeho nic Minho tomu prvákovi.
,,Znovu, znovu!!" ozvalo se pár hlasůz hloučku okolo tohoto dění.
Minho se usmál svým dokonalým, do očí bijícím úsměvem. Tím, který používá podle všeho vážně rád, jelikož znal jeho moc. V tu chvíli se mi rty zkřivily do úšklebku. Skoro mi připadalo, že jsem snad jediný imunní vůči tomuhle jeho 'kouzlu'.

Absolutně vůbec jsem na sebe nechtěl nijak upoutávat pozornost, jenže mi bylo jasné, že se nikdo jiný tomu nebohému prvákovi pomoct neodhodlá. Nevěděl jsem, co dělat. Opravdu jsem neměl zájem stát se středem jejich pozornosti díky něčemu, co udělal zrovna Minho. Ten pocit jsem znal již moc dobře...

Vrátil jsem se v myšlenkách k hodině tělocviku v prváku. Nebyl jsem jedním z těch lidí, kteří by byli v tomto oboru úplně k ničemu. Měl jsem ovšem i své slabiny a ty jsem moc dobře znal. Proto nejhorší den v mém životě nastal, když jsme měli spojenou výuku se čtvrtým ročníkem. Snažil jsem se držet od míče vždycky co nejdál.
Nejspíš jsem měl v té době z nějakého důvodu špatnou karmu, jelikož mi připadalo, že míč padal pořád jen za mnou a já ho nedokázal chytit. Trochu jsem se začínal obávat, jestli na sobě nemám někde vyznačený terč, protože mi to nepřipadalo úplně normální.
Pak se z ničeho nic ozval Minha hlas z tribuny ,,Hele, to vypadá, jako kdyby měl nějakou moc, že k sobě furt přitahuje ten míč. Škoda, že to není nějaký veliký oříšek, že Jisungu? Teda promiň, veverko."
V tu ránu se po tělocvičně rozlehl smích ostatních studentů. Všichni se smáli, smáli a smáli, až mi ten smích uvízl v uších stejně, jako všem ostatním uvízla v hlavě přezdívka 'veverka'.

Právě teď se ten samý smích ozýval chodbou a byl mířený na jeho novou oběť.
Odkašlal jsem si a spustil ,,A hele, soutěž v tom, kdo je tupější! Minho a nebo jeho míč?" Nenápadně jsem kývl hlavou ke straně, ve snaze naznačit prvákovi, aby mezitím utekl.
Minhův úsměv se najednou o dost víc rozšířil, když ke mně stočil svůj pohled. ,,Pozor lidi, dostavil se náš školní dozor. Dnes se moc bavit nejspíš nemůžeme, že Jisungu?"
,,Vidím jen jednu osobu, která se tu baví."
Minho se ohlédl po celé chodbě plné studentů snad ze všech tříd. ,,Tak to se podívej pořádně." Jeho hlas trochu ztichl. ,,Ale buď v klidu, chápu to. Je těžké si všímat i někoho jiného, když jsem tu já viď?"
Začala se mi vařit krev v žilách, ale nechtěl jsem to dát najevo a nechat tím Minha vyhrát. ,,Spíš se snažím ochránit ostatní před tvou arogancí, ale přeber si to jak chceš," odpověděl jsem mírně nabroušeně.

Možná bylo ale celé tohle divadlo zbytečné a nikoho jsem nezachraňoval. Prvák stál stále na stejném místě, jako kdyby byl k té zemi přikovaný. Myslím, že jsem mu dal spoustu prostoru k útěku, ale ono nic. Místo toho z jeho strany zaznělo, ,,Co kdybys mi prostě hodil ten míč třeba o nohu a bylo by po všem?" Minho ho poplácal po zádech a s úsměvem odvětil, ,,Super nápad. Kde je ten míč?"
Povzdechl jsem si. Můj pokus o záchranu byl zcela zbytečný. Ten kluk byl s šikanou nejspíš totálně spokojený. Rozhodl jsem se zmizet a proto jsem se otočil směrem k východu a vydal se tím směrem.
,,Příště se dostav dřív veverko. Nechceme přece, aby to tu třeba bouchlo, že jo.." zavolal za mnou Minho a odezvou mu byla další vlna smíchu.
Rozčíleně jsem se otočil na patě a ještě naposledy na něj promluvil. ,,Nepřemýšlel jsi o dráze spisovatele? Drama by ti sedělo." Byla to chabá replika. Byla to první myšlenka, co mě napadla a nehorázně mě naštvalo, že jsem nedokázal říct nic jiného. Všichni okolo se znova rozchechtali a já věděl, že jsem se opět díky němu ztrapnil. Otočil jsem se a konečně odešel pryč.

hello there!🧚🏻‍♀️ já vím, že jsem s tím psaním kapitol hrozná, ale snad si to ještě někdo čte...
jak vlastně zvládáte školu a co říkáte na comeback? já to totálně miluju a umírám z toho Hyunjina culíčku!👀🖤 já vám říkám, že mu jednou prostě upletu copánky! a je mi jedno, že bydlí několik x kilometrů daleko a vůbec neví, že existuju! xdd
no snad zase brzy vydám další díl, všem přeji jinak krásné léto a sluníčkové léto!💕