Čtyři barvy šílenství

Dva v jednom

Cesta byla rovná a klidná. Z krajiny kolem se stala jedna velká šmouha. Stromy se slily dohromady a vytvořily flekatou zelenou plochu. Jediné, co bylo jasné a čisté, byla modrá obloha. Nebyl na ní ani jeden jediný mráček. Vypadalo to, jako by se ani nepohybovala, jak pod ní jeli. Všechno okolo bylo tak chaotické a rychle se měnící, jen obloha byla stále stejně modrá a čistá. Jeli už více než dvě hodiny.

V autě nebyla puštěná klimatizace a slunce ho rozpálilo, až v něm bylo jako v sauně. Jediné místo, kterým dovnitř vnikal teplý, ale přesto čerstvý vzduch, bylo okénko na straně spolujezdce. Vzduch uvnitř auta se točil a narážel do všeho, co tam bylo. Na zadních sedadlech seděl hoch. Bylo mu asi dvanáct. V ruce žmoulal starého zašívaného medvídka a pohled upíral ven z okénka. Jeho mírně přerostlé hnědé vlasy mu létaly okolo obličeje a vytvářely dojem malého zranitelného klučiny. Měl na sobě pruhovanou košili s krátkými rukávy a modré, na koleni roztržené džíny. Jeho bosé nohy se komíhaly sem a tam. Jeho modré oči se odtrhly od stejně modré oblohy až v okamžiku, kdy se ztratila mezi korunami stromů. Vjeli do lesa. Chlapcovi oči se přesunuly na medvídka. Pevněji ho obejmul a poté už cítil, jak auto začalo pomalu zastavovat.

Řidič vystoupil a přistoupil ke dveřím, které následně otevřel a podržel. Chlapec se odpoutal a vyskočil ven. Bosé nohy se zabořily do vysoké trávy, ještě mokré od ranní rosy. Chlapcův pohled přejel po velké, příjemně žluté budově, co vypadala spíše jako vila. Všude byla krásně udržovaná zahrada. Červené, žluté a oranžové květiny, okolo kterých létaly včely a vydávaly příjemné bzučení. Tento výhled rozhodně neodpovídal tomu, co si malý chlapec představoval pod pojmem "Ústav pro duševně choré". Představoval si studené místo, kde se ozývá křik bláznů a běhají tam doktoři v bílých pláštích. Toto bylo příjemné místo, jako takové to, kam se jezdí na dovolenou. V zahradě stály stolky a byly zastíněné velkými slunečníky. Seděly u nich staré babičky na vozíčku pijící čaj nebo muži ve středním věku hrající šachy. Všechno bylo tak klidné.

Ze dveří vyšel mladík a zamířil přes trávník k nim. Usmál se na chlapce. „Ty jsi Thomas, že?", zeptal se a natáhl ruku. Thomas přikývl, ale ruky se nechopil. „No... já jsem Robert. Budu tě tu mít na starost." Mladíkův úsměv se z nepochopitelných důvodů ještě rozšířil a pokynul Thomasovi, aby šel před ním. „Jestli chceš, můžeš mi říkat Robe." Položil mu ruku na rameno a oba zamířili dovnitř budovy.

Uvnitř to bylo stejně příjemné jako venku. Vpravo bylo schodiště do dalších dvou pater a přímo naproti vchodu byla recepce, u které stála usměvavá, lehce buclatá, postarší paní. Přicupitala k Thomasovi a rozcuchala mu vlasy. Působila jako hodná tetička, co kupuje sladkosti, i přes zákaz rodičů. „Ahoj rošťáku." Hlas měla měkký a příjemný. „Tak ty jsi ten náš nový přírůstek. Tak tě tu vítám. Doufám, že se ti tu bude líbit." Usmála se na něj. „Roberte, odveď Thomase do jeho nového pokoje a potom mu to tu ukaž, ano?" Přesunula pohled na Roba. „Jistě Margaret," odpověděl a zamířil i s Thomasem se schodům. Chlapec se ještě ohlédl přes rameno a koutkem oka zahlédl, že Margaret teď mluví s malou holčičkou s dlouhými zlatými copy. „Tvůj pokoj je hned druhý zprava," promluvil Rob a dál ho tlačil po schodech nahoru. Ve druhém patře byly jen pokoje ubytovaných. Bylo jich tam celkem dvanáct. Šest dveří na každé straně. Každé dveře na sobě měly pruh určité barvy. Thomasovy dveře byly označeny žlutým pruhem, stejně jako troje další. Dále tu byly dvoje dveře označené zeleným pruhem a šestery označené oranžovým pruhem. Rob strčil do dveří a ty se s lehkým zavrzáním otevřely.

Uvnitř to bylo zařízeno velice prostě, ale přesto vkusně. Naproti dveřím bylo velké okno, u kterého stál psací stůl, a hned vedle byla pohodlně vypadající postel. Skříň na oblečení stála u jejích nohou. Taky tu byla malá knihovnička nacpaná knihami a pár poliček s kytkami. „Tady budeš bydlet. Zařiď si to tu, jak chceš, je to jen na tobě. Věděli jsme, že s sebou nebudeš mít žádné oblečení, a tak jsme ti nějaké nechali přivézt." Rob otevřel skříň a Thomasovi se naskytl pohled na úhledně složené oblečení. Byly tam košile, kalhoty, kraťasy, mikiny, trička, bundy, boty, ponožky a prostě všechno, co by mohl dvanáctiletý kluk potřebovat.

Thomas v ruce stále žmoulal medvídka a lehce vystrašeně si všechno prohlížel. Bylo toho na něj hodně. Měl chuť utéct a schoulit se někde v koutku, kde by ho nikdo nehledal a zůstat tam. „Chvilku tě tu nechám. Prohlídni si to tu. Potom za tebou přijdu a ukážu ti, jak to tu chodí. Taky ti budu muset říct pár pravidel, co se tu dodržují a potom tě zavedu na oběd. Musíš mít hlad." S těmito slovy Rob vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře. Thomas se pomalu posadil na postel a vydechl. Oči se mu zalily slzami a chlapec tiše popotáhl. Cítil se beznadějně a odvrženě. Všechno to bylo tak nefér. Vždyť on je úplně v pořádku. Nic mu není, klidně se může vrátit zpět domů a dál normálně žít.

Najednou prudce vyskočil a odhodil medvídka stranou. Slzy byly pryč a místo nich se v očích zračil vztek a zmatení. Chlapec rozrazil dveře a vyběhl na chodbu. Rozhlédl se kolem sebe a nakonec se rozběhl po schodech dolů. Dole prudce vrazil přímo do nějakého muže a vyrazil mu knihu z ruky. Náraz ho shodil na podlahu a on si ošklivě narazil zápěstí. „Do prdele!" vykřikl. „Mladíku!" okřikl ho muž a zvedl svou knihu. „Takto se nemluví. Je to ošklivé. A už vůbec bys tak neměl mluvit ty, jsi ještě moc malý na takováto slova." Pokáral ho a natáhl ruku, aby mu pomohl vstát. Chlapec ji ignoroval a hbitě vyskočil zpět na nohy. „Nejsem malej," zavrčel. „Jistě, jistě. Jak se jmenuješ chlapče?" zeptal se muž a zvědavě naklonil hlavu na stranu. „Nikdy jsem tě tu neviděl." Chvíli bylo ticho. Chlapec si muže prohlížel bystrýma očima. Muž byl holohlavý asi čtyřicátník, s tlustou, staře vypadající knihou v ruce. Na sobě měl něco, co připomínalo zářivě oranžový župan. „Max." odpověděl nakonec tiše. Muž přikývl. „No, Maxi, rád tě poznávám. Jsem Henry," řekl Henry a podal Maxovi ruku. Ten na ni jen pohlédl, ale nestiskl ji. Zrovna moc nepřetékal důvěrou k cizím lidem. Hlavně k lidem, které potká někde, kde to vůbec nezná a nikdy to tam neviděl a ani neví, jak se sem dostal.

„Thomasi!" ozvalo se za nimi. Oba se otočili a uviděli Roba, spěchajícího k nim. „Myslel jsem, že budeš ještě v pokoji." Došel k nim a usmál se na Henryho. Bylo vidět, že se ti dva muži znají. „Rád vás zase vidím Henry. Co ruka?" zeptal se. Henry se podíval mírně dolů na svou pravou ruku. „Už to bylo i lepší." Odpověděl. „Zatím ještě zabírá první dávka dnešních léků." Max vůbec nechápal rozhovor, a mátlo ho to ještě víc. Rob zrovna říkal něco o tom, že je škoda, že ty léky, které konečně zabírají, nemůže brát ve velkých dávkách. „Mohl by mi konečně někdo z vás podivínů říct, kde to, kurva, jsem!?!" zařval Max v záchvatu hněvu. Robert i Henry k němu překvapeně otočili hlavy. Henry se tvářil pohoršeně, ale v Robově tváři se zračilo pochopení. Věděl, co se stalo. „Co si to dovoluješ, mladíku!" začal Henry, ale Rob ho umlčel tím, že mu položil ruku na rameno. Potom se k němu naklonil a něco mu zašeptal do ucha. Henryho výraz se následně trochu uvolnil a beze slova odešel. Max to celé sledoval a klidný výraz v Robově tváři ho naštval ještě víc. Ten si k němu maličko přidřepl, aby měli hlavy ve stejné výšce a zadíval se mu do očí.

„Ty nejsi Thomas, že?" zeptal se klidně. Max na něj chvilku nevěřícně zíral. O kom to sakra mluví? Blesklo mu hlavou předtím, než zuřivě odpověděl. „Ne! To teda nejsem!" vykřikl a prudce u toho rozhodil rukama. „Nemám nejmenší tušení, o kom to mluvíte!" pokračoval dál. „A mohl bys mi říct svoje jméno?" zeptal se tedy Rob. Max podezřívavě přimhouřil oči. „Ne. To teda nemohl." Zavrčel a Rob si povzdechl. Chytil chlapce za paži a táhl ho zpět do schodů. Max začal hlasitě protestovat, ale nebylo mu to nic platné. Vřískot přilákal pohledy všech. Začali si mezi sebou mumlat a ukazovali si na něj. Max zachytil sova „...dva v jednom", „...novej" a spoustu dalších. Neměl nejmenší tušení, co se děje. Byl mezi neznámými lidmi, v neznámém domě, na neznámém místě. Chtěl vysvětlení a hlavně chtěl domů. „Nechte toho!" zavřískl a začal se ještě více bránit. Snažil se vykroutit ze železného sevření. „Uklidni se, chlapče," ozval se Rob a dál ho táhl po schodech nahoru. Prošli kolem pokojů a stále stoupali nahoru. Max klopýtal po schodech a jen ten železný stisk na jeho levé paži mu zabránil v pádu.

Zastavili se u velkých bílých dveří v dalším patře. Rob je prudce otevřel a Maxe strčil dovnitř. Ten zakopl a spadl tak, že se hlavou bouchnul o křeslo. Znovu velice neslušně zaklel a pomalu se začal sbírat se země. Promnul si místo nárazu. Tam bude pěkná boule, pomyslel si a rozhlédl se kolem sebe. Byl v místnosti se světle modrými zdi. Uprostřed stál stolek a kolem něj byla jedna pohovka a naproti jedno křeslo, právě to, o které se tak hnusně bouchnul. Na stolku stála konvice a dva hrnečky.