osud

k a p i t o l a 2.

pokračování
.....................................
V našem malém městečku jezdí jeden autobus, dokonce jenom jednou za hodinu. Já, Ivy a Marty jsme od zastávky  vzdáleni pouhých 30 m. Upřímně se v duchu modlím, aby jsme ten autobus stihli, a to ani nejsem věřící. Na poslední chvíli jsme autobus zastavili a nastoupili dovnitř. Vystoupili jsme na konečné zastávce před kinem. ,, Máme ještě 35 minut do začátku filmu, to je dobrý." přemýšlí Marty. ,, To sice ano, ale co třeba lístky, ty chytrolíne." odsekne Ivy. Marty pokrčí rameny a pokračuje v cestě. Ivyina jednoznačně nejoblíbenější činnost je provokování Martyho. Řekla bych, že si na to Marty už celkem zvykl a už se tomu ani nebrání.

,, Dobrý den." začínám domlouvat se starou paní u pokladny na lístky. ,, Vydržte chviličku, já si odskočím a hned vám sem někoho pošlu." odvětí paní a kvapně odejde z místnosti. Do místnosti přijde štíhlý a vysoký s kluk s tmavě hnědýma a rozcuchanýma vlasama. Zadívám se do jeho pohádkově modrých očí a na jazyk se mi nedostává jediné srozumitelné slovo. Prostě stojím, a vpíjím se do jeho pohledu. ,, Tak co to bude, slečno?" zeptá se, a pohlédne na mě. ,, Ehm... no, já..." zamrznu. ,, Chce říct, že tady máme rezervaci na tři místa na jméno Alžběta Janoutová." dokončí za mě Ivy. Nevím, co bych si bez ní vůbec počala. Od malička jsem se za svoje jméno strašně styděla, ale jak jsem dospívala, uvědomila jsem si, že člověka nedělá jenom jméno, ale jeho osobnost. ,, Alžběta Janoutová... Hezké jméno." kostatuje neznámý prodavač a decentně se na mě usměje. Hezké jméno?! To mi doopravdy nikdo nikdy neřekl. ,, Děkuju." zachvěl se mi hlas. Podal mi lístky a stiskl mi je v ruce. Zmohla jsem se pouze na slabý úsměv.

,, Co to mělo být Betty?" zajímá se Marty a Ivy horečně přikyvuje. ,, Co by to mělo být?" dělám, že se vůbec nic nestalo. ,, Ten kluk? On tě normálně balil a ty jeho taky!" ,, Ale prosim tě," protestuji. ,, však se nic nestalo." Diskusi jsme ukončili v remíze a odešli do sálu.

Po hodině a pětačtyřiceti minutách jsme opouštěli sál s prázdnými kelímky od popcornu. Stál u východu a na někoho čekal. ON stál u východu. Hluk okolního světa se mi náhle přes zalehlé nezdál tak hlasitý. Tlukot srdce se zpomalil a moje oči sledovali pouze jeden bod. Jeho oči.