Je to tu zase. Ty stavy. Ty pocity. Ničí mě. Doslova mě zabíjí. Mám pocit jakoby se celej můj trávicí systém zbláznil. Jako by se rozpadal. Chybí jen poslední kapka a celý se zhroutí. Přičemž vím, že jidiny sousto by to mohlo zachránit. Jedná jiskra a všechna ta bolest se spálil. Jedná sirka. Očistěme to ohněm! Přesně! Celou mou duši. Moje tělo. To všechno co tvoří mou podstatu. Ty všechny moje příšerný vlastnosti. Tu šílenou povahu. Nákladový stavy a dlouhý pohledy do prázdna. Do hluboký nicoty,která je temnější než moje nitro.
Jsem strašně člověk. Příšernej. Smeju se nemocnejm dětem. Nemohoucim důchodcům a mrtvej koťátkum. Mám rád černej humor. Nepopírám to. Nějakým způsobem jsem na to hrdej. A proto se směju. Vysmívám se tomuhle celýmu zasranýmu světu, protože mě zplodil. Proč není schopnej mě zabít?! No tak! Jedná malá nicotná nehoda. Co to sakra změní?!
Jedna rána a konec.
Žádná bolest. Žádný opakovaný písničky v rádiu. Žádná práce ani starosti s prachama. Žádný deprese až do rána. Žádnej stres. Žádná láska. Žádná "moje holka". Jen kurevsky dlouhá samota. Bez obětí. Bez bolesti. Bez polibku. S nepopsatelnou propastí ve vnitru. Takovou kterou nazaplníš ani nezapiješ chlastem. I přes to jak moc se budeš snažit.
Chyběla by mi. Tak moc, že jsem ochotný trpět, abych s ní mohl bejt. I přesto, že se moje tělo rozpadá. Cejtim jak se můj žaludek doslova drolí. Ale i přesto. Jsem ochotnej to vydržet. Kvůli ní. Za to mi stojí. Za ten nevinej úsměv. Teplou náruč. Příjemný hřejivý obětí. Za něžný a drsný polibky. Za ten dokonale sex. Byl bych schopné pro ni zabít. Bože, byl bych z ty posedlosti po ní, schopné udělat cokoli. Ovládá mě a vůbec mi to nevadí. Uvědomuju si to. Jsem schopnej jí milovat tolik, že mě to může zabít.
Tak kurevsky to bolí, ale nemoch bych jí tady nechat. Sžíralo by mě to ještě víc než ta temnot ve mě.
Je dobrý si to uvědomit. Že máme někoho pro koho by jsme klidně umřeli. Aspoň pro mě. Vím že nechci umřít kvili ní. Ale byl bych schopnej umřít kvili ní. Doufám že chápeme ten oximoron, kterou motam dokola a dokola v tyhle storce. Ty pocity mě zabíjí víc než moje vnitřnosti. Chtěl bych je vyndat a nahradit. Naporcovat a připravit. V mačkat a vyprázdnit abych moch studovat jejich obsah. Chci vědět co mi tuhle nechutnou fyzickou bolest zpusobuje.
Ale dnes už ne. Je příliš pozdě. A ona čeká. Na mě, na koho jinyho. Jsem ji posedlej. Tak jako ona mnou. Tak jako ta bolest v mejch orgánech nedochází. Nevadi mi to. Pomalu si zvikám a jsem připraven na další várku. Protože vím že na tohle neumřu. Bohužel. Buhudík? Netuším. Jen chci už pryč z tohodle kruhu, než se moje mysl zastřelí.
Nejsem šílenec.
Nechci pomoc.
Není jak.
