Young and Beautiful [✓]

Vážení čtenáři, dovolte, abych Vás přivítala u své nové jednodílné povídky. Původně jsem ji zamýšlela jako "výroční" povídku k dnešnímu průvodu Prague Pride, ale po jejím dopsání jsem zvažovala, že ji vůbec nezveřejním, protože je pro mě velice osobní, i když ne zcela autobiografická. Na druhou stranu, co může autor nabídnout čtenáři víc, než kus ze sebe? A proto je tady. Nakonec ne na oslavu Prague Pridu, ale na oslavu života, lásky, přísah... 

Před jejím přečtením doporučuji pustit výše vložené video (Lana del Rey - Young and Beautiful) - povídka byla výrazně inspirována jejím textem, jenž pro mě v jedné životní etapě hodně znamenal, a proto povídka může být považována za jeho songfikci.

Věnováno všem zraněným duším.

• • •

Minerva McGonagallová seděla ve svém oblíbeném hlubokém křesle před krbem a přes nohy měla přehozený tmavě zelený, kostkovaný vlněný pléd. Bylo jí příjemně teplo, a když zavřela oči, i přes víčka mohla vidět slabé červené světlo, jak tančí a mihotá se nad praskajícími poleny. Z ohniště sálal žár a opojná vůně páleného dubového dříví, které hřálo ještě dlouho potom, co dohořelo. Pomyslela si, že zvěromágové některé své zvířecí zvyklosti neopouštějí ani v lidské podobě: stejně jako kočka, v niž se proměňovala, by dokázala před krbem prosedět a vyhřívat se celé hodiny. V křesle se jí sedělo natolik pohodlně, že i když oheň začínal slábnout, nebyla s to se přemluvit, aby se ze své uvelebené pozice zvedla a přiložila do krbu nové polínko. Stávalo se jí to často. Někdy, když seděla nebo ležela, se její tělo přizpůsobilo tvaru pohovky nebo postele, jako by se do čalounění pomalu vpíjelo a vrůstalo do něj tisícem malinkých kořínků. Líbilo se jí představovat si, že se pomalu stává součástí scenérie, až se její já úplně vytratí, jako by nikdy ani neexistovalo. Jaké to může být, nebýt?

Oči se jí pod náporem tepla klížily a ona už téměř zakoušela ten slastný pocit „nebytí", ke kterému se lidé blíží jen v posledních vteřinách předtím, než usnou. A najednou...

...se vrátila v čase o padesát let zpět. Seděla v tom stejném křesle, jen o něco méně ošoupaném, s živějšími barvami čalounění. V ohništi praskal oheň, který jako by těch padesát let přežil bez sebemenší změny. Místnost však naplňoval zvonivý ženský smích, jenž Minervě téměř vehnal slzy do očí... Jak jen dlouho ho neslyšela! Pamatovala si na tu chvíli, jako by se odehrála teprve včera. Proti ní v druhém ušáku seděla Meryl a smála se. Byl to jeden z obyčejných večerů, kdy spolu seděly u ohně v útulných bradavických komnatách, které spolu sdílely, a mluvily. Nebylo důležité o čem. Zpravidla to byly jen hlouposti, jež neměly žádný význam – sloužily jen k tomu, aby spolu mohly něco sdílet, být tu jedna pro druhou. Tento večer se smály Merylinu jménu. Meryl nebylo její pravé jméno – to znělo Mary Louise, ale Meryl ho nesnášela, protože jí ho dal její otec, jenž matku s malým batoletem opustil ve chvíli, kdy se její matka rozhodla mu říct, že je čarodějka. Meryl si na něj nepamatovala, ale celý život si o něm myslela, že to musel být omezený, ubohý člověk, jenž pro ně neměl dost lásky na to, aby je přijal takové, jaké jsou. Nechtěla na něj mít ani tu nejmenší vzpomínku, a tak si nechávala říkat Meryl. Meryl Lockwoodová. Minervě to z nějakého důvodu v ten večer připadalo nesmírně vtipné. Smála se dvěma L následujícím těsně po sobě, která téměř nešla vyslovit, pokud si člověk nechtěl zlámat jazyk, a zkoušela „Meryl Lockwoodová" říkat co nejrychleji za sebou. Meryl Lockwoodová. Meryl-Lockwoodová. Meryllokwoodová. Merylokwoodová. Meryloodová...

• • •

Seznámily se, když Minerva chodila do předposledního ročníku Bradavické školy čar a kouzel. Meryl v tom roce nastoupila jako profesorka péče o kouzelné tvory, a dočasně zaskakovala i v hodinách létání, když jejich obvyklý profesor náhle dlouhodobě onemocněl. Pro Minervu se tyto předměty okamžitě staly nejoblíbenějšími chvílemi celého týdne. Profesorka Lockwoodová ji fascinovala. Líbil se jí zápal, s jakým hovořila o kouzelných tvorech, i nespoutanost, díky níž létala jako nikdo jiný. Brzy bylo jasné, že jí výuka létání zůstane – byla bravurní hráčkou famfrpálu, hrála na pozici chytačky za Montroseské straky, a i když se starý učitel létání z nemoci zotavil, uvítal možnost odejít do důchodu a přenechat výuku někomu kompetentnějšímu a především mladšímu.