Křehkost a síla květin I - Levandule ✅

39. Kapitola: Unáhlené řešení

Normélie Gertenová nikdy nepatřila k lidem, kteří by trpěli přehnaným sociálním cítěním. Slovo soucit jí tak bylo skoro cizí, stejně jako smysl pro humor. Dnes však byla svědkem mnoha věcí, které potřebovala objasnit, a tak někdo mohl její počínání chápat jako projev soucitu. Abyste tomu správně rozuměli, její hrdost byla dnes uražena tím, jak se na ni hrabě přede všemi důležitými osopil. Byla tím vším nadmíru uražena a její autorita v očích všech přihlížejících obdržela tvrdý zásah. Aby se ukonejšila, rozhodla se jít si postěžovat své dceři Meeně. Z toho však rychle sešlo, neboť po cestě za Meenou potkala svou druhou dceru Neenu, která zrovna spěchala co nejrychleji za svou sestrou. Podle Neeniných slov byla Meena až moc naštvaná na to, aby si se svou matkou mohla popovídat, natož vyslechnout její stěžování. Madam Normě toto zjištění na náladě příliš nepřidalo, a to ani ve chvíli, kdy jí Neena sdělila, že příčinou Meenina vzteku je také hrabě.

Její další cesta tedy vedla do pokoje Gerbérie, u které si chtěla nyní postěžovat už na celý svět. Nedělala by to poprvé. Gerbérie byla tichým posluchačem, který za celou dobu neřekl jediné slovo, což madam Normě dávalo ještě šance k tomu, aby ji mezi řečí bez protestů peskovala za způsob sezení nebo držení šálku s čajem.

Dnes se však Normélie nesetkala s tím, že by ji Gerbérie přivítala s vřelou náručí. Otevřela jí dveře s uslzenýma očima a slovy, že dnes by rozhodně nebyla dobrým společníkem, a když se jí madam Norma zeptala, co se jí stalo, zavzlykala něco a panu hraběti, ztracené důvěře a s návalem dalších slz jí zavřela dveře přímo před nosem.

Normélie Gertenová tedy zůstala zase jednou sama, asi jako tehdy, když zemřel její manžel pan Gerten. Tenkrát si také připadala osamělá, více než kdy dříve, ale pak si vzpomněla na ten skvělý kontakt, kterým byl hrabě Alfréd, Augustinův otec. Ano, díky němu se jí začalo dostávat slušné finanční podpory. Něco mi tehdy dlužil, vzpomínala Normélie, ale to už byl příběh zase o něčem jiném. Zpět do přítomnosti, vzpomínat na staré časy mohu večer v posteli, řekla si a s povzdechnutím se posadila na odpočívadlo ve výklenku na chodbě. Kam teď? Komu si vylít srdce, když nikdo nemá čas? Normélie byla bezradná. Kdyby tu snad byla hraběnka, zkusila by štěstí u ní, už tak ji měla nakloněnou na svou stranu. Jenže drahá hraběnka Afrodita si teď lítala kdovíkde a nevědomky ponechávala Normélii jen dvě možnosti. Buď tu byla slečna Wartová, za kterou by nešla ani jako za posledním člověkem na zemi, nebo tu byl přímo samotný hrabě. Madam Normě začala druhá možnost skutečně vrtat hlavou. Něco na tom skutečně bylo. Proč nejít se svým trápením přímo za tím, kdo ho způsobil? Proč si nejít nepostěžovat rovnou Augustinovi? Za zástěrkou orodování za Gerbérii a Meenu, samozřejmě.

„Ano," potvrdila madam Norma sama sobě svůj příští plán, „takhle to udělám," řekla s malým samolibým úsměvem a vydala se do Augustinovy pracovny.

* * *

Nakonec jí bylo řečeno, že ke svému hledání zvolila špatné místo. Zdálo se, že se hrabě uchýlil do svých soukromých komnat, což Normélii přišlo poněkud neobvyklé. Na okamžik ji napadlo, že by možná její návštěva mohla být nevhodná nebo dokonce nechtěná, ale okamžitě tu myšlenku zaplašila. Ne, k němu jistě nevhod nejde, protože kdyby pracoval, byl by ve své pracovně. Normélie tedy uznala, že ho v žádném případě nemůže rušit a vyšla po schodech nahoru. Bez otálení se vydala k chodbě vlevo. V té druhé, tedy té napravo, nikdy nebyla, neboť pravidlo o tom, že do chodby nikdo nesmí, se vztahovalo i na ni. Nikdy jí to ale nijak zvlášť nevadilo. Když tím nebyla nikterak omezována, byla ochotna toto pravidlo respektovat.

V chodbě vlevo naproti tomu už párkrát byla. Někdy ji k tomu prostě okolnosti donutily, stejně jako dnes. S mírným nadechnutím se tedy odvážila a s vydechnutím vstoupila do chodby. Zastavila se hned na prahu a uvažovala, na které dveře by měla zaklepat, protože po celé chodbě jich bylo mnoho. Rozhodně neměla v plánu procházet celou chodbu, která se za rohem stáčela doleva a za zatáčkou jistě zase někam do ztracena. Ne, v žádném případě tady nebude bloudit jako ovce, protože tu hraběte rozhodně nechtěla nahánět. Bylo by to potupné a hloupé. V rozmýšlení o dalším postupu madam Normu však vyrušilo hrané zakašlání, které se ozvalo přímo za ní. Ucukla a urychleně se otočila k narušiteli. Naštěstí pro ni to byl sluha Alfons, který ji jen zvědavě sledoval zpod svého prošedivělého obočí.