move. /seventeen • pentagon/

2.

Chapter 2;
❄️ —best friend.

Wooseok se vrátil domů docela pozdě. Když vyrážel z Yutova domu, rozhodl se, že se trochu projde, protože konečně přestalo sněžit. Neměl na to sice oblečení, ale věřil, že neumrzne.

Měl rád zasněžené krajiny, a to i když se třeba jednalo jen o ulice města, v němž žili. Rozhodně měl zimní dny raději než horké léto - raději by byl zabalený v dece nebo teplém kabátu než kdyby někde na ulici umíral vedrem.

Cestou se stavil ještě v supermarketu, který byl k jeho příjemnému překvapení otevřený i teď o Vánocích. Nakoupil cokoliv, co by mohl Kino ocenit - takže spoustu sladkých nápojů, zmrzliny a podobných drobností. Jeho účel a plán na celý zbytek prázdnin byl jasný - dostat svého nejlepšího kamaráda ze špatné nálady, trochu mu zvednout sebevědomí, a s trochou štěstí ho přimět, aby napravil to, co udělal.

Čekal, že až přijde domů, bude Kino stále zalezlý u sebe v pokoji. A taky se nepletl - když do bytu přišel, byla už tma, a tak to bylo i v bytě. A po Kinovi na první pohled ani stopy. Když se však Wooseok zaměřil trochu blíž, zaznamenal, že se pod dveřmi do jejich sdílené ložnice svítí. Povzdychl si a položil tašky s nákupem na gauč, pak se vydal sundat ze sebe kabát a přebytečné oblečení, aby mu nebylo vedro. Rozsvítil v obýváku a odhrnul si zmrzlé vlasy z očí.

"Kino," zvolal po chvilce, posadil se k tomu na gauč. "Pojď se mnou alespoň ty Vánoce oslavit.."

Jak Wooseok čekal, odpovědi se mu nějakou dobu nedostalo. "Mám tu jídlo," vyzkoušel znovu. Nic. "...a kuře."

Napjatě sledoval dveře od pokoje. Už už si myslel, že Kino třeba umřel. A pak najednou se dveře pootevřely, za nimi vykoukl už na první pohled unavený obličej. Wooseok se při pohledu na něj tiše zasmál. Bylo mu ho líto. "A zmrzku?" Zeptal se Kino unaveným hlasem. Wooseok ihned přikývl.

"I zmrzku."

Wooseok tedy Kinovi zařídil alespoň příjemně strávený večer - jedli spolu všechno možné, co Woo přinesl, přestože to nebylo úplně nejzdravější. Ale o tom snad Vánoce jsou, ne? Spolu díky tomu taky přišli na jiné myšlenky, pustili si do pozadí na televizi nějakou komedii, které se mezi řečí smáli. Kino byl rád, že tam s ním Wooseok v tu chvíli byl, a to i přesto, že původně plánoval, že se od něj bude taky distancovat ba i hůř, že se po nějaké době přestěhuje jinam.

"Ah!!" Vykřikl najednou Kino, když se podíval na čas na mobil. Wooseok se kvůli němu skoro až lekl.

"Co?!" Zeptal se pak zamračeně, ovšem to z něj opadlo hned, jak uviděl, jak je Kino nadšený.

"Joshua se i s Vernonem vrací zpět do Koreje!"

×××

"Nesnáším letadla."

Vernon zmateně zvedl pohled od obrazovky svého mobilu, když to Joshua pronesl. Hned na to chápavě pokýval hlavou. Věděl proč. "Já vím, Joshi," řekl na to, "ale neboj, pravděpodobnost, že se něco stane, je téměř nulová.."

"Jo," skočil mu do řeči s povzdychnutím Joshua, "to byla před rokem taky." Otočil se od prosklenné stěny, za kterou byla vidět přistávací dráha, a šel si sednout někam na sedačku. Vernon ho následoval.

Vernon strach z letadel neměl, naopak. Do letadla se docela těšil. Nikdy žádným neletěl, narozdíl od jeho nevlastního bratra, a tak to považoval za velký zážitek. Nebyl si však jistý, jestli za to stálo těch několik hodin čekání na letišti. Jejich let byl kvůli sněhové bouři odložen.