Gangsta Paradise ✓

3.Rohlíček

Elle

Vyšla jsem z našeho domu. Na příjezdové cestě už stálo jeho auto. Povzdechla jsem si a skousla mezi zuby rohlíček od snídaně.

Sedla jsem na sedadlo spolujezdce, aniž bych mu věnovala jediný pohled nebo slovo.

"Taky tě zdravím, Shelly," poznamenal uštěpačně a nastartoval. V autech jsem se nikdy moc nevyznala, ale bylo mi jasné, že tohle je hodně dobré auto a hodně rychlé.

Neodpověděla jsem mu, jen jsem dál jedla svoji snídani a sladovala, jak krajina ubíhá za sklem.

"Podívej, jsem z toho všeho stejně nadšený, tak jako ty. Pravda je, že prostě nemáme na výběr. Takže buď se budeme snažit, aby to fungovalo, nebo prostě můžeme mlčet," řekl Charlie s naprostou vážností v hlase. Odfrkla jsem si. On to vůbec nechápal.

"Tobě se to řekne. Ty si můžeš dělat co chceš. Jediný co musíš, je vzít si mě. To já to celý odseru," řekla jsem rázným hlasem. Uchechtl se. "Myslíš, že to odsereš? V životě nebudeš muset hnout prstem a i tak budeš mít všechno na co si jen vzpomeneš. Mně to nepřijde tak hrozný."
"A ty si myslíš, že na tomhle mi záleží?" zeptala jsem se. Věděla jsem, že on tak docela nemůže za to domluvené manželství, ale já si na někom potřebovala vybít svůj vztek a bohužel pro něj, na nikom jiném to bez trestu nešlo.

"My dva si o tom nemáme myslet vůbec nic. O tom to je, Shelly," mrkl na mě s tím svým lišáckým úsměvem. Věděl, že nesnáším, když mi někdo říká mým celým jménem. Pro všechny jsem byla Elle. Na druhou stranu, on svoje celé jméno nesnášel stejně jako já. "O tom to je, Charlesi," zopakovala jsem po něm. V koutcích mu mírně cuklo, když jsem vyslovila jeho jméno, ale nic neřekl.

Už jsem skoro dojela mojí snídani, když zahnul na cestu u mojí školy. Napadlo mě, že by si zasloužil omluvu, ale přiznejme si to, byl stejný parchant, jako můj a jeho otec. On ty jejich pravidla podporoval. Nikdy se otci nevzepřel. Pochybovala jsem, že mě doopravdy chápe.

Zastavil před školou.

"Řekni mi, k čemu tohle bylo?" zeptala jsem se a poukázala na nás a na můj nečekaný odvoz.

"Chtějí, aby jsme se lépe poznali. Aby nás spolu viděli lidi," ušklíbl se. To jak vypadají před lidmi, na tom jim možná záleželo ze všeho nejvíc.

Pravda byla, že Charliho jsem znala od dětství. Lépe jsem ho už poznat snad ani nemohla a nechtěla. Vědět víc, tak bych se zapletla do věcí, do kterých mi podle otce nic není.

"Stejně je to všem jasné," podotkla jsem. Nadzvedl obočí v otázce. "Lidí nejsou idioti. Vědí, že naše rodiny nejsou úplně svaté, a taky moc dobře vědí, že jsem tvoje," vysvětlila jsem mu. Pousmál se. "Lidi vidí, co vidět chtějí a co mi jim ukážeme. Nakonec zjistí, že vědí úplný hovno o všem." Nemělo smysl se s ním hádat. Měl svojí hlavu a jeho názor mohlo změnit jen málo co.

"Už bych měla jít," řekla jsem nakonec. Přikývl a jeho zelené oči se ode mne stočily zpět na vozovku.

Trochu zklamaně jsem vystoupila z auta a vydala se ke škole. Doufala jsem aspoň v jeho pozdrav, ale na druhou stranu jsem si jeho mlčení zasloužila.

Ahoj děcka! Jsem tu opět s novou kapitolu. Napište mi jak se vám líbí.

S pozdravem... Vaše Kirké..