Ink - The color of the Night [k.th ~j.jk]

𝓔 𝔁 𝓱𝓲 𝓫𝓲 𝓽𝓲 𝓸 𝓷

~

Jemné a pomalé zvuky piána se ozývají přes zalidněný sál, hemžící se lidmi v pompézním oblečení. Výše postavení muži, oblečeni do drahých rób poboku ženám v drahých sametových šatech, jejiž šperky se blýskaly přes celou místnost, horlivě diskutovali nad díly vysících na zdech.
Hrdně zaujímám místo v hloučku, dalo by se nazvat, obdivovatelů jenž dychtí po kouzlu mých prací. Jejich ošemetné otázky mou hlavou pouze proplouvaly jako oblaka na blankytně modrých nebesích a s nacvičeným úsměvem jsem odpovídal tak, aby nic nebylo zřejmé. Umění kaligrafie se člověk musí naučit sám a najít ho ve svém nitru. Vylepšovat ho do zpřetrhání svalů.
Tím se řídil můj otec, tím se musím řídit i já. Následovat ho v jeho šlépějích a vypracovat se na špičku kaligrafů. Toť můj daný životní cíl. Slepě ho následovat.

V sálu náhle utichá hudba a dvojitými dveřmi dovnitř stupuje mně neznámý muž. Vlasy stříbřité jako pěna vln, vrásky v obličeji a okolo očí, oblečen do drahého obleku, připomínající staromódní hanbok.
Na takových akcích je zvykem nosit hanboky, sice není to podmínkou. Osobně preferuji klasické slavnostní oblečení v podobě, saka, košile, kravaty, dokonale rovných kalhot a drahých naleštěných bot s přeskou Gucci.

Nově příchozí muž si to pomalým, ale za to ladným, krokem mířil přímo ke mne. Dva muži po jeho bocích ho doprovázejí. Hlouček okolo mě odstoupí a tak čelím jeho přísnému pohledu. Svraštělé bělavé obočí povytáhne o špětku výše a prozkoumá mě svým ostře řezaným pohledem. Cítil jsem jako kdyby mne dvě jehly probodávaly skrz na skrz mým tělem.
Vyskočila mi husí kůže a hluboce se před ním uklonil. Také se uklonil na důkaz zdvořilosti, ale do slabé třetinky.
Zhluboka se nadechl a hrubým chraplavým hlasem pravil. ,,Slyšel jsem o vás mnohé, pane Kim Taehyungu. Vyšplhal jste se poměrně vysoko na váš nízký věk, to musím uznat. Doslova následujete kroky vašeho otce. Ale nejsem tu proto, abych vám pouze gratuloval. Přišel jsem zde, abych vás vynesl výš, nebo shodil na samé dno. Určitě jste milý hoch, ale na slávu máte času dost."
Promluvil a polomrtvou rukou mě při odchodu, k mým pracím, poplácal po rameni. Srdce prudce bilo a hlasitě se v ozvěnách ozývalo v mé hlavě. Ze sekundy na sekundu mi vyschlo v krku a ticho se náhle vytvořilo v hlasitý šum. Šum, jako když náhle uděří deště a milióny kapek dopadnou ve stejný čas na listy stromů.
Urychleně jsem opustil sál a špěchal na záchody. Do ticha si opláchnout tvář. Ve dvěřích jsem se srazil s mužem s uhlově černými vlasy, dlouhými po uši. Omluvil jsem se a vrazil dovnitř. Sípavě jsem začal dýchat a raději se opřel o kraj umyvadla. Mám tyto problémy od mala, respektivě od dob, co jsem v učení otce. Nevím, jestli bych to nazval panické záchvaty nebo záchvaty úzkosti. Ale stává se mi to poměrně často, když jsem vystaven velkému nátlaku a stresu.
Snažil jsem se zhluboka dýchat a psychicky se uklidnit. Daří se mi to. Semknu víčka a začnu myslet na něco zcela jiného. Na místo mimo chaotické město, na samotu, někde kde bych nikdy nemusel dělat kaligrafii a byl volný po zbytek života. Pak otevírám oči a vidím sám sebe. Sebe s dokonale upravenými vlasy. Kůží zdravou a neposkvrněnou, světlou. Drahé oblečení, prsteny v hodnotě sta ticíc. Na můj život v poutech rodiny. Vyšlechtěn pro slávu a obdiv. S talentem po němž jsem netoužil.
V odrazu zrdcadla, v tlumených světlech místosti, se mi zasklily oči.
Musím se vrátit. Poslední pohled do zrcadla a už vycházím ze dveří.

Stál jsem před salovými dveřmi, co jsem vstoupil padly na mě zraky všech. Probodávající jako jehly. Viděl jsem ho stát u mého nejslavnějšího díla. Lidé okolo něj stojící, slyším je zřetelně si šeptat. Přiblížil jsem se k němu, než jsem na sebe stačil řádně upozornit, sám se otočil a odkašlal si. Krev mi tuhla v žilách s každým úderem srdce. Cítil jsem ruku okolo mého těla, jak se svírá čím dál více. Dech se mi vytrácel z plic a to hrobové ticho mě užíralo čím dál tím víc.
Konečně přišla jeho řeč.
Zhluboka se nadechl, přivřel oči a hlasitě začal oznamovat jeho kritiku.
,,Jakožto nejuznávanější kritik korejské kaligrafie, jsem došel k závěru, že vaše kaligrafie, pane Kim Taehyungu..." na okamžik se odmlčel a znovu pravil, ,,nedosáhla hodnot mnou uznávaných. Nejste nic, než syn kopírující styl jeho otce. Nejse nic vyjímečným."
Pocítil jsem obrovskou bolest na srdci a tlak v hlavě. Dívám se na něj s pootevřenou pusou neschopen řeči. Byl jsem zostuzen před stovkami lidí, náhlý nával otázek, šumu, překvapivých nádechů. Pouze jsem zalapal po dechu jako kapr na suchu. O krok jsem ustoupil a těkal očima po mých dílech.
Stařík se narovnal a znova promluvil. ,,Jste mladý, sám bych se divil, kdyby se našel někdo tak mladý a zároveň talentovaný na úrovni té nejtěžší kaligrafie. Máte se toho ještě co učit. Nekopírujte svého otce, ale najděte sám sebe. Uvidíme se za pár let, pokud se toho tedy dožiju. Užijte si život, Taehyungu." Dokončil proslov a poté bez dalších slov odešel. Stál jsem tam, v davu lidí, pokládající mi milióny smysl postrádajících otázek, které jsem stejně nevnímal. Chtěl jsem odsuď utéct domů, ale vím, že tam mě bude čekat horší trest, než toto.
Usuzuji, že to co mi teď pověděl ten stařík, ví mí rodiče už slovo od slova. Bojím se vrátit domů.
Ale nemám kam jinam jít.

Vyšel jsem omámen, vším co se stalo, z budovy, kde stálo mé osobní auto. Zadal jsem řidiči, ať jede do nejbližšího baru, co je v okolí. Co mi vždy pomáhalo se uvolnit z nervů a bolesti, byl alkohol. Alkohol mi nechutná, jen občas se potřebuju opít do němoty i skrze nechuť s tím spjatou.

Vysadil mě kdesi na kraji Gangnamu. Sundal jsem si kabát a vyšel vstříc neonovým světlům, jenž mi ozářily obličej, v očích se zableskla jejich růžová barva a na jazyku jsem začal pociťovat horkou chuť alkoholu.

Ten den jsem litoval, že jsem se tím alkoholem neotrávil.

~

Nová k nížka je na světě. Popravdě jsem se na ni docela těšila, příjde mi taková zajímavá tématem kaligrafie a podobně ^^ Ohledně toho jak v těch rodinách funguje a tak. POUZE SE DOMNÍVÁM aby to... ladilo do děje? xdd Jak tak přemýšlím... někdy bych mohla zkusit napsat nějakou veselejší knížku... Mám tři naplánované počítaje i tuto, s tím že u té jedné si nejsem jista, zda-li ji budu někdy vadávat. Nejspíš ne... Nevadí.. užívejte svátky dětičky! <3

Update: 29/7/20
Korekce: 2/4/21