Sinners

kapitola 1

„...a tímto bych dnešní podcast ukončila. Doufám, že se nad svými činy aspoň trošku zamyslíte, mí malí hříšníci, a taky vy všichni ostatní co pravidelně čtete můj blog a posloucháte tenhle podcast. Byla bych totiž velice nerada, kdybych tu příště mluvila zrovna o vás.

A jako vždy, pokud máte nápady na nějaké zajímavé téma, o kterém bych tu mohla mluvit příště, napište mi jej, e-mail znáte. Tak sbohem hříšníci, a moc nezlobte."

Sotva dořekla poslední slovo a zastavila nahrávání, dveře jejího pokoje se rozletěly dokořán.

„Ton, ty máš takový štěstí, že Sophie ani jen netuší kdo jsi. Je ti jasný, že po tomhle budeš ta nejvíc nenáviděná osoba na celý škole?"

„Alexi, nekřič prosím tě, a zavři ty dveře. Navíc, já nejsem ta, co si kupovala těhotenský test," Tonia pokrčila nevinně rameny a sedíc na své židli se otočila zpět k počítači. Ještě neuběhly ani dvě minuty od konce vysílání a její e-mailová schránka byla zaplněna tipy na různá témata.

„Hele, tenhle je dobrej," řekl Alex a prstem ukázal na jednu ze zpráv.

„Proč mají všichni sportovci na Laysinu vygumovaný mozek?" přečetla nahlas z e-mailu. „To snad ani není třeba rozebírat v hodinovém vysílání, odpověď je naprosto jasné. Kde Bůh přidal, tam taky ubral," zasmála se vlastní poznámce a dál pokračovala v pročítání jednotlivých zpráv. Ve většině z nich se opakovalo neustále jedno a to samé – kdo za tím vším vlastně stojí?

Mnoho se jich už snažilo odhalit její pravou identitu, málokomu se však podařilo alespoň něco kloudného zjistit. A pokud opravdu na něco přišli, Tonia s Alexem se vždy postarali o rychlé svedení ze stopy. Po jednom téměř úspěšném pokusu o odhalení si dokonce musela přesměrovat IP adresu kamsi do Finska.  Avšak to byla jen malá daň, kterou musela za to vše zaplatit.

Byla trnem v patě snad každému, kdo na Laysinu něco znamenal. Sice se vždy nažila vycházet jen z ověřených, a především pravdivých informací a pomluvy, které nechtěně roznesla, by se daly spočítat na prstech jedné ruky, i to ale bylo dost na to, aby ji mnoho lidí nesnášelo. Teda, ne přímo Toniu osobně, většina lidí ani jen netušila, kdo to vlastně je. Nenáviděli ten hlas, který každý pátek slyšeli z reproduktorů svých telefonů, počítačů, rádií a jiných přístrojů.

„Mimochodem, už jsi přemýšlela nad tím, co budeš dneska večer dělat? Cestou sem jsem si všimnul několika letáků, na kterých se psalo, že ve společenské místnosti v prvním patře bude nějaká párty. Víš co, mohli bysme to skočit omrknout." Navrhl Alex a ležérně se přitom jednou rukou opřel o opěradlo Toniiny bílé židle.

„Na to zapomeň. Víš, že tyhle akce nesnáším," ozvalo se nevrle od obrazovky počítače. „Navíc, jak je známo, tam budou i učitelé, takže se stejně nic zajímavého dít nebude," pokračovala Tonia ve svém monologu, otočivši se pomalu na svého kamaráda.

„A co když se zrovna něco dít bude a ty tam nebudeš? Co by si pak lidé o Laysin's Sins pomysleli?" Alex se snažil znít alespoň trošku přesvědčivě. Nechtělo se mu trávit další večer ve společnosti mísy popcornu a seriálu, který vidět při nejmenším už pět krát.

„Fajn. Ale jen abys věděl, za tohle budeš navždy mým dlužníkem. A když myslím navždy, tak myslím opravdu navždy," na poslední větu dala zvláště důraz, i když věděla, že nebude brán vůbec v potaz.

„Jasný, jasný. A prosím tě, převleč se. Protože jestli tam dorazíš takhle, tak vem jed, že budeš středem pozornosti celého večera," než stihla Tonia cokoliv namítnout, odešel Alex zpět do svého pokoje.

„Co je špatného na teplácích a tričku?" zamrmlala si pod nos, ale sama moc dobře věděla, že zrovna tohle oblečení se na, byť jen párty s učiteli, zrovna dvakrát nehodí. Obzvláště, když mu vévodí obří mastná skvrna od pizzy.

Když se později toho dne sešli, byla Tonia už nachystaná. Nijak to však nepřeháněla a zvolila obyčejné černé džíny, bílé tílko a velmi barevné conversky. Nebyla ten typ holky, co musí za každou cenu vypadat dobře. Důležitější pro ni byla jednoduchost a pohodlí. A pokud by ji někdo nazval basic white girl, s největší pravděpodobností by ji to ani neurazilo.

„No ne, podívejme se na ni, když se z těch špinavých tepláků vysvleče, dokonce vypadá i celkem k světu. No, kdo by to byl do ní řekl," utahoval si z ní Alex. „Počkej, ty máš i make up? Já myslel, že ho nenosíš, dyť bych dokázal spočítat na prstech, kolikrát jsem tě viděl namalovanou," pokračoval v neškodném dráždění hada bosou nohou a naoko vzal její bradu mezi palec a ukazováček a předstíral, že se snaží prohlédnout si její obličej blíže. Netrvalo však dlouho a po jeho ruce se ohnala tou svou.

„Nezahrávaj si, Hamiltone, nebo špatně skončíš," přecedila naoko varovně a trhla hlavou do stany taky, aby se vysmekla z jeho lehkého stisku. „Radši pojď, nechceme přece přijít o všechnu tu zábavu, která před deseti minutama začala," na tváři se jí objevil zářivý úsměv, popadla Alexe na paži a vykročila směrem ke společenské místnosti.

Když dorazili na místo, nebyli sice první, avšak davy lidí se tam také netlačily. Zahlédli několik známých tváří, ale vzhledem k tomu, že s většinou svých spolužáků se ti dva bavili jen když některá strana něco potřebovala, přešli na druhou stranu místnosti, odkud měli oba celkem ucházející výhled na své okolí. Přesněji řečeno, našli si to správné místo, odkud mohli všechny nenápadně pozorovat, a přitom nebudit velkou pozornost. I když tu jim stejně moc lidí nevěnovalo.

Netrvalo však dlouho a do místnosti začalo proudit více a více lidí. Největší poprask pak vzbudil příchod roztleskávaček a fotbalistů. Na škole byli něco jako bohové. A z toho důvodu je Tonia nesnášela. To kvůli nim také Laysin's Sins vznikl. Nikdy však netušila, že z něčeho, co poslouchá maximálně deset lidí, se může stát až taková senzace.

„Ale, ale. Podívejme se, kdo to přišel," utrousil Alex, líně se opíraje o zeď, „banda neandrtálců v čele náčelníkem tlupy. Radši ani nechci vědět, která bude jeho dnešní oběť. Ton, drž se u mě!"

„O mě se bát pravdu nemusíš, s touhle horou svalů bez mozku bych si nikdy nic nezačala," odvětila znechuceně Tonia a napila se ze svého kelímku s punčem. V hlavě se jí promítla vzpomínka na její první setkání s Louisem Bourbonem. A měla pocit, že ji bude strašit už do konce života.

.

.

.

Ahoj všichni! Po velmi dlouhé době jsem se rozhodla, že bych se mohla zase trošku kreativně projevit a vzniklo z toho tohle 🤷🏼‍♀️ ještě nevím, jakým směrem se to bude odvíjet, ale budu ráda za každou odezvu ☺️