Sanatorium hrůzy

Závan smrti

ROK 1756, PŘEDMĚSTÍ WOOLESVILLE

Diana Moore, známá novinářka, umělkyně a světově uznávaná autorka knih. Doslýchá se, že si chce udělat výlet do nechvalně proslulého sanatoria Eastpost. Kdy se dozvíme více?...

Takhle zněl novinový titulek na hlavní straně lokálních novin, který se zatím tiskl v noční tiskárně ve Woolesville, aby byl na ráno připravený pro své vášnivé čtenáře.

Den pro Dianu začal vydatným deštěm doprovázeným silnou bouřkou. Hřmění Dianu probudilo už o páté hodině ranní. Mrzutě se posadila na kraj postele a podívala se z okna. Na ulici nebylo vidět ani živáčka, dokonce nejelo ani žádné auto a to bydlí kousek od rušné hlavní ulice. Protáhla se a stoupla si na studenou zem. Pocit ledových parket ji projel po páteři. Pomalu se došourala až do kuchyně, kde si uvařila kávu. Byla to taková její ranní rutina už od doby, co se přistěhovala z města do Woolesville. Sledovat, jak se káva lisuje ve speciální nádobce, ta vůně a jak se hrníček plní lahodnou kávou je po ospalém ránu vždy k nezaplacení. I s hrníčkem se posadila na židli a pořádně se nadechla. Potřebovala pořádně probrat, vždyť spala skoro 14 hodin, sotva ví svoje jméno... S těžkým povzdychem si protřela oči a hlavu si složila do ještě teplých dlaní, které měla v noci pod její peřinou.

Pohled jí rázem padl na obraz nad krbem. Namalovala ho před rokem, když jí zemřela babička. Byl to její portrét. Ale jedna věc na něm byla taková zvláštní. Sama neví, jak se jí to povedlo, ale dokázala babičku namalovat tak, že ať byla v jakémkoliv koutu místnosti, dívá se přímo na ni. Vypadá tam tak spokojeně...
Z myšlenek Dianu vytrhla krutá realita. Hodiny odbily 6 hodinu. Dnes má rozhovor s majitelkou sanatoria. Rychle vypila kávu a hrníček nechala na stole. Neměla moc času, takže vyběhla schody, které se pod její vahou hlučně rozezněly ve skřípot, oblékla si něco slušnějšího a upravila si vlasy do úhledného drdolu. Vlasy měla dlouhé, zbarvené do odstínu, který vzdáleně připomínal dřevo dubu. Prohlédla se v zrcadle. Její smaragdově zelené oči na ni v odrazu párkrát zamrkaly a objevily se v nich jiskry. Jiskry značící nadšení, energii a elán, který Diana po celý život neztrácela.

Půl hodinky trvala cesta na letiště. Připravili čistě pro ni soukromé letadlo. U brány nahlásila kam jde a vydala se k letadlu uprostřed cesty. Nemohla uvěřit vlastním očím. Vždyť to letadlo vypadá, že se každou chvíli rozpadne!
Pilot už seděl na místě. Až nastoupila po nestabilních stupíncích nahoru do stroje, které mělo představovat svojí funkcí letadlo, pilot nastartoval motor a letadlo se s těžkým zabrbláním rozletělo. Samotná cesta až na ostrov zabrala dvě až tři hodiny. Dianě se ale zdálo, že v tom pekelném stroji sedí už déle.
Naskytl se jí pohled na malý ostrov uprostřed oceánu. Všude samý strom a uprostřed budova. Majestát ostrova. Sanatorium Eastpost.

Vše působilo velice pochmurně. Prostě nic jiného než stromy, budova a velmi neupravená štěrková cesta. Přistání na malé runway dráze u budovy bylo o fous. Málem sletěli do stromů. V rychlosti vyskočila ven a radši zamířila k velké rezavé bráně. Strčila do jedné z tyčí a brána se pomalu otevřela spolu s hlasitým zavrzáním.
Ovanul ji slabý ale studený vítr, který jí rozcuchal vlasy a skoro rozvázal pletenou šálu, co měla kolem krku.
Jakoby na ni dýchla sama smrt.

Cesta nebyla vůbec upravená, byla složena z písku a štěrku kolem. Dokonce párkrát šlápla do výmolu a riziko, že si vymkne kotník, bylo vyšší než jindy. Čím víc se blížila k druhé bráně, tím víc obličejů se na Dianu z oken za mřížemi koukalo. Měli různé emoce: děsivé úsměvy psychopatů, utrápené a věkem strhané obličeje, sem tam nějaké úšklebky. U dveří na Dianu čekala sestra z nedalekého kláštera. Na krku jí vlál křížek a v ruce držela smotaný růženec. Podle výrazu v obličeji vypadala velmi mile. "Zdravím vás! Doufám, že cesta sem byla pro vás pohodlná. Vítejte v Eastpost!,, usmála se a pustila ji dovnitř. Když ale vešla, nevěřila vlastním očím...

______________________________________

Tak jo, zaháním špatnou náladu psaním takovýhle srač-
Ehm...

Nejradši bys se proliskala za tohle, ale dobrý, snad jsem to napsala aspoň trochu dobře...