Všechno to začalo u hvězd. A tím nemyslím ta vesmírná tělesa, která na mě neustále s věčnou trpělivostí hledí z tmavé oblohy. I když ta hnědovlasá dívka mi je dost připomíná. Myslím.
Když se nad tím tak zamyslým, ani ji vlastně neznám. Stejně jako neznám hvězdy, kterých
se bojím přesně jako jejího jména ze čtyř obyčejných písmen. Je to jen obyčejné jméno. Ona je obyčejná dívka a i přes to ji miluji.
V hlavě mi zní jediná otázka: Proč? Proč zrovna ona, osoba, které nemám co kecat do života. Nechci jí kecat do jejího normálního života kde má přátele, školu a jednou v něm bude i někdo, koho bude milovat. Ne mě.
A to bolí, nesnesitelně to bolí. Jako kudla, kterou mi někdo nečekaně vrazil do břicha až po rukojeť a teď s ní otáčí, aby v těle nadělal co největší škody.
Chci toho někoho, koho bude ořazovat její bláznivý úsměv, který párkrát vrhla i na mě, nazvat štastným. Chci si být jistá, že jí ten někdo bude milovat a nikdy jí neublíží. Bolest, kterou prožívám já si nezaslouží nikdo.
Sleduju ji. Sleduju ji, když kolem mě prochází, když stojí na místě, když čte i když se baví s přáteli, jež pro ni musí něco znamenat. Jsem ráda, že je má. A zároveň chci, aby jsem mezi ně znovu patřila i když nemůžu.
Chci to víc, než cokoliv jiného - aby jsem se o ní nemusela neoprácněně strachovat, aby mi říkala své problémy a ji mohla před nimi bránit. Abych ji mohla btánit před vším, co by ji mohlo jen trošku ohrozit.
Přitom tady ale sedím u stolu na táboře a nemám odvahu za ní zajít, pozdravit, bavit se s ní jako s někým blízkým. I když o ničem jiném nepřemýšlým už měsíce před spaním. O ní, jak moc je krásná a o tom, jak moc mi chybý když jsme si psaly do noci a já se smála témeř každé její zprávě.
Nepokrytě na ni zírám i když vlastně nechci. Doufám, že si toho nevšimne. I když možná CHCI, aby si mě všimla. Aby začala rozhovor jen obyčejným "ahoj." Aby jsem si city k ní nechala pro sebe a zůstalo aspoň naše přátelství.
Takže, proč zrovna ona? Protože v době kdy jsem se topila v oceánu samoty byla poslední záchytný bod před tím, než bych se utopila úplně. Na začátku to vypadalo, že i přes to jak bylo naše přátelství neosobní, bych jí možná chyběla, kdybych si něco zlýho udělala se životem. Ha, to jsem byla naivní.
Usmála jsem se na procházejicí kamarádku a všechny tyhle myšlenky a pocity, které mě nutily se právě teď skrýt někde, kde mě nikdo nenajde a začít brečet skryla právě za něj.
...
Hvězdnina chatka byla jako peklo, kdo kterého jsem se šla doprovolně usmažit. Musím s ní mluvit. Teď, když jí mám nejblíž v životě a zároveň nejdál. Jinak budu pěkná kráva. Musím to aspoň zkusit. Vdyť jsem jen puberťačka co se bláznivě zamilovala. Takový problém je obyčejný.
Zaklepala jsem na dřevo kloubem a pak odhrnula plachtu. Ležela na tvrdém malém lůžku a četla jsi. "Nazdar." Pozdravila jsem Hvězdy a nechtěla jsem si připustit jak moc velký strach mám. Je to jen obyčejná holka!
Zvedla oči od příběhu, po kterém do téhle chvíle klouzala očima a podívala se přímo na mě. Bylo to zvláštní. "Zdar." Oplatila pozdrav.
"Co čteš?" Sledovala jsem ji a uvažovala, na co myslí. Uvažiluje teď o mém vyznání nebo je jí to naprosto jedno? Zaptala bych se. Kdybych jsem nebyla počúraná strachy.
"Hm," letmo pohlédla na obálku. "Jáma a kyvadlo." Tu knihu znám, dokonce jsem jí četla, ale bylo by to k ničemu. Rozhovor by to stejně nerozjelo proto se spokojím s jednoduchým: "Aha."
Vrátí se ke čtení. Neodcházím i když bych možná měla. Mám takovou si sednout na druhovou postel, vytrhnout jí tu knihu, praštit se s ní a pak vybuchnout smutkem. Možná i vztekem. Co jsem Hvězdám kdy udělala? Co mám udělat, abych to vzala zpět? Prosím, vezmi si tu knihu, prašti mě s ní, řekni mi do obličeje, že mě nesnášíš, že jsem dětinská. Jen NĚCO udělej!
Dál mlčí jako ty plynové koule ve vesmíru naprosto klidná, zabraná do knihy. Když už mám pocit, že začnu křičet na celý svět odejdu pryč a zapadnu do vlastního malého příbytku metr krát metr.
Je sobecké se na ni zlobit? Je sobecké chtít, aby jsem nežila tak daleko? Ano. Je sobecké chtít, aby mě měla aspoň trochu ráda? Ano.
Proč si tak ubližuju když ji miluju. Proč se znovu topím v nekonečném oceánu emocí? Proč jsem se narodila ve špatném těle, které je moc mladé pro mou duši? Proč jsem přišla na svět moc pozdě a teď se před ní za to mladé a hlopé tělo schovávám?
Můj život je plný otázek, na které neznám odpověď a nemám nikoho kdo by mi s nimi pomohl. Proč chci, aby jsem se jí sobecky rozbrečela ve stanu, aby mohla vidět, co za tou hranou dětinkovství, úsměvy, egem a neustálým mluvením schovávám. Aby to viděl aspoň NĚKDO a já si to tajemství nemusela vzít do hrobu, který si kopu.
A i přes to nechci, aby mě tady nikdo nenašel - skroucenou do klubíčka přes hřbet ruky tlumící vzlyky. Nechci tuhle svojí část ukazovat, nechci nikoho zatěžovat svými problémy i když toužím po pevném obětí. Toužím po pozornosti Hvězd stejně jako toužím po tom, abych na ně zapoměla.
Miluju ji a nesnáším jí za to. A tak jen prosím její přátele, aby ji ochránili za mě když ona mě nesnáší. Protože ona pro mě vždycky tichá, chladná a nečitelná jako hvězdy.
Nepamatuju si kdy jsem usnula, ale zdálo se mi o ní. Na hvězdy nejde zapomenout ať už se snažíte sebe víc. Vždycky budete vědět, že tam někde jsou a že jste pro ně jen malý červ.
