Víš, můj malý imaginární čtenáři, jsem holka a dospívám, jsem - arogantní, egoistická, ambiciózní...Nechci vidět svoje chyby, ze kterých jsem sestavená jako puzzle. A tak je přehlížím a žiju, nějak. Mám přátele, je jich pár, těch co s mojí nesympatickou osobností vydrželi. A to je jedna pozitivní stránka mého já. Jsem tak moc špatný člověk, že u mě zůstanou jen lidé, kteří skutečně chtějí...protože...si mě nějakým zázrakem oblíbili? A pokud tohle čte někdo, kdo se mnou hazarduje se slovy z lítosti, či jiných důvodů...
Můžeš odejít. Nebudeme trápit jeden druhého a plýtvat časem. Tot zeins.
Jeden tady byl jeden kupec mých slov. A já moc ráda kupovala jeho věty. A o té dívce budu mluvit ještě tolikrát! Jednou jsem ji milovala, není to tak dávno. Byl to první pocit, který nebyl jen prachobyčejným zakoukáním. A já dodnes nevím, proč mi ve svých souvětích nabízela laciné přátelství, nějakou nadějí ve dnech, kterým se teď směju, ale předtím byli pro mé mladší já plné černočerné beznaděje a smutku.
Už tehdy jsem byla zlý a sobecký člověk. Možná ještě horší než teď. Kým byla ona? už si nevzpomínám. V mých vzpomínkách se její charakterové rysy rozmazaly, zůstala jen její dokonalost, ke které jsem se tolik upínala. Jako hříšník ke kříži slibující odpuštění.
Bylo to podivné, tak moc že se sama ptám, proč to pro mě do dneška tolik znamená. Na čem jsem vlastně vystavěla svou první lásku? Už je to vlastně jedno. Nehledě na to, že jsem hloupě doufala v naše a žily šťastně až do smrti. Věděla jsem, jak moc je to nemožné, i přes to jsem toužila po polibku a zámku v oblacích.
Teď vidím, jak moc stupidní to bylo. Protože...tenhle druh lásky...Byl krásný, to ano. Ty slzy, to doufání a toužení, vše to bylo krásné, pomalu jsem odhalovala jak moc vlastně dokáži milovat a těším se, až budu moc dát svou lásku někomu, kdo tu na mě, někde v dáli, jistě čeká. Ale taky jsem zjistila, co musím změnit. Náklonnost k té dívce, byla zaslepená, odkývala bych jí všechno. A už to říká, že bych pro ní nikdy nemohla být ta pravá.
Vztah je o upřímnosti. Člověk by se měl snažit probudit ve svém milovaném jeho nejlepší verzi, ukázat jí záři slunce, nebát se říci, co si myslí o jeho práci, o jeho názorech. Člověk by se měl snažit dát svému milovanému nejlepší verzi sebe sama, nedokonalou. Láska není dokonalá. Nejde o hledání dílku, který přesně zapadne. Dílek se hledá takový, aby byl podobný. A díky tomu všemu jinému zapadne.
Vím, kdo je s tou dívkou teď. A poznám, že zatím, je to ta nejlepší osoba, kterou by mohla najít. A...chci říct...děkuju ti, Hvězdy, že jsi mi tohle ukázala. Kdybych neznala tebe, jistě by se našel někdo jiný, kdo by mě dovzdělal, ale jsi to ty a už na vždy to budeš ty. Naše cesty se rozdělily a ani to už mě netíží, je to tak mnohem lepší...
Dank je wel. To je vše co tímhle chci říct.
