Teplá letní rána zmizela a vystřídala jej ranní chlad a kapičky rosy na rostlinách. Myslela jsem si, že bude dnes hezky, ale realita mě předčila. Lilo jako z konve a má šedá mikina s kapucí na hlavě nestačila.
Po cestě do školy jsem naříkala a nadávala. Zrovna dnes. Den, kdy mělo být hezky, protože je to speciální den. A na ten se déšť rozhodně nehodí.
Svíjela jsem rukami na hrudníku dárkovou tašku ve snaze, aby nepromokla. Možná si říkáte: Proč sis nevzala deštník?
Na to snadno odpovím. Ještě při odchodu z domu bylo sucho a rozpršelo se až když jsem byla na půli cesty. Sice jsem viděla, že obloha není modrá, leč šedá jako myš, ale deštník jsem si zkrátka nevzala, protože jsem byla líná a nechtělo se mi. A teď se mi to vymstilo.
,,Pitomá škola, pitomý autobus, pitomý počasí a pitomý den! To to sakra nemohlo počkat?!" vykřikla jsem a podívala se nahoru, čímž mi začaly padat kapky vody do očí, které jsem si podrážděně utřela. Zakňučela jsem a s povzdechem se zase rozešla svou cestou.
Nedávala jsem svou pozornost okolnostem, dokud se nade mnou trochu nesetmělo. Vzhlédla jsem a uviděla tak černý deštník se stříbrnou rukojetí.
Můj princ na bílém koni. Jak cliché, pomyslela jsem si.
,,Slečno Lee, to je mi ale náhoda. Nechcete pomoci? Vidím, že se z vás stává mokrá houbička," zakřenil se a ukázal mi své roztomilé ďolíčky.
Zastavila jsem se přihmouřila oči. ,,Pane Kim, předseda třídy, neměl byste býti dávno ve škole? Pokud vím, termíny a přípravy na podzimní ples se vám krátí. Neměl byste pošťuchovat mladší studentky."
,,Za prvé, naše schůze se zrušila a za druhé, to bych pak nemohl zachránit dívku v nesnázích, jenž se rozpouští jako cukr v kávě. Mimochodem, dnes Vám to sluší," mrknul na mou maličkost a zachechtal se.
Protočila jsem očima a taky se usmála. ,,Fajn, vyhrál jsi. Díky za záchranu," zdůraznila jsem a pěstí ho šťouchla do ramene, na což se jeho úšklebek zvětšil.
,,Vidíš ty vůbec když se takhle moc šklebíš?" poškádlila jsem ho a pomalu jsme se vydali ke škole. Šli jsme společně pod jeho deštníkem v dešti, který mi už nepřišel tak mrzutý, jako před několika minutami.
,,Hele, představ si že jo. Co to máš v ruce?" kývl hlavou na dárkovou tašku, kterou jsem stále svírala na hrudi. Podívala jsem se na ni taky a pak k němu rychle zvedla hlavu.
,,Ajo. To je dárek," zakřenila jsem se a poskočila.
Našpulil rty, podezřele danou věc sledoval a ukázal na ni prstem. ,,Pro koho?"
Rozhodla jsem se Namjoona trochu poškádlit.
,,Nom, pro někoho, kdo pro mě hodně znamená a jsem mu vděčná."
,,On je to kluk?!" zastavil se a dal si ruku v bok. ,,Kdo? Znám ho? Chodí s tebou do třídy? Nebo se mnou? Kde má skříňku? S kým se kamarádí? Jak vypadá?" Začal chrlit starostlivé otázky, aneb jak se na nejlepšího kamaráda patří.
Zamyšleně jsem se podívala na vchod školy, ke které jsme stihli dojít. ,,Jak se to vezme."
,,Jak jako 'jak se to vezme'?! Tak snad víš komu to dáváš, ne?!" vyjel na mě až jsem sebou cukla a zmateně se na něj podívala. Když si to uvědomil, odkašlal si a podíval se dolů. ,,Promiň, nemyslel jsem to vážně."
,,Popravdě se cítím trochu nesvá, protože tohle už je tvůj desátý nesmysl za tento týden. Děje se něco?" skousla jsem si ret. Pokýval hlavou na souhlas a povzdechl si. Upravila jsem si kapuci a stoupla si k němu. ,,Opravdu? Není ti nic? Nebo, nemáš třeba teplotu? neleze na tebe něco?" sáhla jsem mu na čelo a starostlivě si ho prohlížela.
