Sadness

1. Kapitola: Vysněná škola

Konečně je to tady!!! Odjíždím na mou vysněnou školu do Bristolu!!! Tak jo chápu že to asi hodně prožívám, ale já si prostě nemůžu pomoct. Na tu školu jsem chtěla od svých šesti let a teď tam jedu studovat. Máma od rána brečí a zahlcuje mě radami jak se mám chovat a že si mám dávat pozor na úchyly...no prostě bylo toho hodně asi to každý z vás zná.

Právě sedím v pokoji a kontroluji si, jestli jsem si vše zabalila a na nic nezapomněla. Najednou ve dveřích vidím svojí nejlepší kámošku Elly. Přišla se se mnou rozloučit. Začínám brečet a Elly taky. Ona my ze všech bude nejvíc chybět. Známe se už od narození a mám jí hrozně ráda. Sedáme si na postel a začínáme si povídat. " Já ti hrozně závidím, že jedeš do Bristolu. Je to hrozně hezké město a navíc studovat v zahraničí..."

"Ale prosím tě." přerušuju jí " Já vím je to má vysněná škola ale myslíš si že se mi teď chce odjíždět takhle daleko? Radši bych tu zůstala s tebou a ostatníma kámošema. Bude se mi hrozně stýskat." Elly se na mě smutně podívala a já jí obejmula. Najednou z předsíně slyším mámin hlas, že už musíme vyrazit abychom to stihly. Naposledy objímám Elly a vydávám se s mámou na letiště.

Konečně sedím v letadle a letím do Bristolu!! Podemnou vidím Prahu, která je čím dál menší a menší. Mám místo u okna, což je výhoda. Vedle mně sedí asi tak šestnáctiletý kluk, blonďák s modrýma očima a čte si nějakou knížku. Je hrozně hezkej. Třeba taky letí do Bristolu na tu stejnou školu jako já.

Nemůžu si pomoct, pořád se na něho musím dívat. Ale jsem hrozně unavená a tak po chvilce usínám. Zdá se mi o tom klukovi. Ležíme spolu na pláži, díváme se na zapadající slunce  a posloucháme zvuk moře. Je to nádhera. Najednou slyším hlas. "Vstávej, právě jsme přistáli!" Škubnu sebou a úžasný sen je ten tam. Pomalu otevírám oči a nad sebou vidím toho kluka, který seděl vedle mě. "Už jsme přistáli. Asi tak před pěti minutama." Bylo mi hrozně trapně." Jo díky moc že si mě vzbudil."

"Za málo. Tak pojď, abychom našli naše zavazadla." Řekl a podíval se mi upřeně do očí až mě přeběhl mráz po zádech.

"Jo jasně už jdu." Zvedám se a beru si tašku. "Jenom já jsem Alex a ty?" Zeptal se mě. "Já jsem Rebecca, ale říkej mi Becca." Odpověděla jsem a usmála se.

Vycházíme z letadla a cestou si povídáme. Alex bydlí v Kanadě, ale prarodiče má v Česku. Byl u nich na prázdninách. Je mu šestnáct (jako mně) a má rád pizzu. Ale co je nejlepší nastupuje na tu stejnou školu jako já!! Společně se vydáváme na cestu do školy a přitom si povídáme. Je mi úžasně. Myslím, že tenhle rok bude nejlepší ze všech.

Cesta do školy trvala asi hodinu. Ale s Alexem mi ubíhala docela rychle. Konečně stojíme před školou. Je to obrovská stará budova s neuvěřitelnou rozlehlou zahradou a úžasnou historií. Vstupujeme dovnitř a míříme k přijímacímu pultu. První jdu na řadu já. U pultu stojí stará dáma, která vypadá velice sympaticky. "Dobrý den." Pozdravím a čekám co se bude dít. "Dobrý den. Jméno prosím."

" Rebecca Streisand. Jsem z České Republiky." Dáma něco zadá do malého růžového laptopu a po chvíli konečně řekne " Aha Rebecca Streisand, 1. ročník. Vy máte pokoj číslo 357. Támhle je výtach. Pokoj je ve třetím patře." Řekne a podá mi klíče od pokoje. "Děkuji a nashledanou." Odcházím o kousek dál a čekám na Alexe.Zdá se mi, že ho ta paní asi zná protože se na něj usmívá a pořád mu něco říka. Konečně asi po deseti minutách opouští Alex přijímaci pult a jde směrem ke mě. Má pokoj 358, takže se  společně se vydáváme do třetího patra. U pokojů se loučíme a já otevírám dveře.

Wow!!! Zůstávám stát na prahu s otevřenou pusou. Můj pokoj je velký, na zeleno vybarvený. Jsou tam tři velké postele a nepotřebně velká televize. Nejvíc mě ale udivuje obrovsá prosklená šatní skříň. Koupelna je také obrovská s maxi vanou a sprchou. Zabírám si postel u okna a začínám si vybalovat. Jsem si jistá že tohle bude nejlepší rok mého života.

Takže ahoj tohle je můj první příběh, tak mi prosím napište jestli má cenu v psaní pokračovat :)