Něco chci

1

Dnes je první den mé nové práce. Těším se, ale mám drobet i strach, přece jen, dělat dozorce v nejlepší světové věznici Nanba bude docela těžké. Beru si poslední věci a vycházím že dveří svého bytu, do kterého se asi pěknou chvíli nepodívám. Kvůli bezpečí dozorčí ve věznici zůstávají nepřetržitě 3 měsíce a navíc je to ostrov daleko od pevniny. Dalo by se říct, že se tam nastěhujete, ale moc pohodlí tam nejspíš nebude.
   Posledních pár schodů a výběhu na chodník před dům a naposledy se otočím na panelák, který mi byl domovem celou dobu co jsem studovala. "Bude mi to tu chybět." povzdechla jsem si pro sebe otočila se k taxi, které na mě čekalo s mými taškami v kufru, na sedla do něj a vyjela. Za pár minut jsem byla v přístavu. Vzala jsem si všechny své věci a vydala se směr loď 364,která mě doveze rovnou ke věznici.
     Konečně jsem před vstupem pro zaměstnance. Nervózně zazvoním a čekám až se budu moct ohlásit. "Řekněte kód, prosím." řekne hlas v mikrofonu a mě se samou nervozitou zadrhne hlas. "F4806W" vysoukám že sebe polohlasně. "Vstupte." řekne hlas a otevřou se dveře a vstoupím ale udělám maximálně 15 kroků a zastaví mě další dveře. Překvapuje mě, jak je to tu moderně zařízené a hlavně vše je to tu nablýskané jak v nějakém hotelu. Trochu se cuknu, když uslyším bouchnutí dveří za sebou, ale hned se začnou otevírat dveře přede mnou. Projdu jimi a zarazím se, přede mnou výtah, vpravo chodba vlevo chodba a nikde nikdo. Radši tady počkám. Najednou uslyším jak zastavuje výtah. Otevřou se dveře a v nich stojí štíhlý vysoký muž okolo 30 s pohledem vraha. To že není vrah mě ujišťuje jen to, že má uniformu dozorce. Muž vystoupí a vydá se chodbou vlevo "Pojďte za mnou." řekne úplně bez emocí. Rychle si vezmu svoje věci a pospíchám za ním. Vůbec se mi nelíbí, chová se jako by byl něco víc než já.
     Došli jsme do chodby, "Tady máte klíče a až si vybalíte vyjedete výtahem do nejvyššího patra, do kanceláře. Tím kterým jsem přijel. Bude tam na vás čekat nadporučík." dokončil svůj proslov, dal mi klíče a odešel. Koukla jsem se a číslo pokoje. "Takže 37 je můj pokojíček." usmála jsem se a rozešla se chodbou najít svůj pokoj.
     Konečně jsem našla svůj pokoj. Odemkla jsem a vešla dovnitř. Upřímně, pochybuji že je toto věznice je to spíš hotel bez možnosti vycházek. Rychle jsem si vybalila a pevlékla se do uniformy, kterou mi připravili a šla jsem do kanceláře.
   Poslední patro. Vystoupila jsem a ocitla se v prostorné kanceláři. Rozhlédnu se a uvidím drobného muže s dlouhými modrými vlasy najednou se otočí, usměje se a vydá se ke mě. Konečně někdo normální, řeknu si v duchu a opětuji mu úsměv.
     "Dobrý den."
     "Dobrý den, tak už jste dorazila. Šéf mi řekl, že vás tu mám provést a seznámit se všemi předpisy a podobně." usmál se znovu.
     " Ano a ráda bych se podívala do budovy, ve které budu sloužit, pokud by to bylo možné." pronesla jsem nejistě.
     "Ano šéf chtěl, abych vás tam vzal a obzvlášť kvůli cele 13. Tak pojďme, nejdříve vyřešíme všechny potřebné dokumenty a pak se vrhneme na to ostatní." řekl a hned se rozešel ke stolu za ním. Potom začalo všechno to papírování, naprostý zabiják času.