Zase se to děje

Kapitola 1. - Ztráta

Zůstala jsem stát jako opařená. Telefon jsem svírala v prstech tak křečovitě, že jsem myslela, že jej rozdrtím. Vnímala jsem, jak se mi podlamují nohy. Chtěla jsem se něčeho chtit, ale nebylo čeho. Zábradlí bylo najednou hrozně daleko. Dech byl tak rychlý a srdce neklidné, jako kdyby právě absolvovalo půlmaraton. Čas okolo, jakoby zpomalil. Lidé najednou nikam nespěchali, začínající déšť padal pomaleji a ptáci zasekli hrdla a zvuk, který z nich vycházel byl spíše dunivý. Nemohla to být pravda. Vždyť tohle se mu nemohlo stát. Určitě si ze mě dělali legraci. Určitě přijedu k Lauře na byt a on tam bude sedět v křesle se sklenicí vína v pravé ruce a parlor kytarou opřenou o stehno, tak, jako každou středu.. Určitě je to jenom trik, jak mě dostat k nim přes celé město co nejrychleji a pak mi říct: "To byla sranda! To ses zapotila, jak jsi pospíchala, viď?", ale Laura neuměla lhát. Její vzlyky byly silné, intenzivní, slova jí téměř nebyla rozumět. Klíčky od maminného auta mi vypadly na zem, nejspíš se odřely a věděla jsem , že až je budu vracet, nejspíš si vyslechnu spoustu nadávek a slova o tom, jak už mi auto nikdy nebude vypůjčeno. Zavěsila jsem telefon hned poté, co se mě Lari zeptala, jestli bych mohla přijet.

Laura, nebo Lari, říkejme jí jak chceme, byla dívkou, kterou jsem považovala za nejlepší přítelkyni. Už léta. Našly jsme k sobě cestu záhadným způsobem. Řešila jsem kdysi prodej elektrické kytary, vyhazovala jsem si inzerát. Napsala mi, že by ji chtěla pro přítele. Přijela si pro ni do jedné kavárny, U Hida se to tam jmenovalo. Shodou okolností, na podobné bázi nesl i náš oblíbený bar, Jekyll. Byly jsme k sobě upřímné a otevřené už od samého začátku. Nějakým zvláštním způsobem mě tahle slečna fascinovala, upřímně, ale o tom až jindy.

Telefon jsem zandala do kapsy a ještě dlouhou chvíli stála vedle dveří u řidiče, kdyby do mě už tak nějak vztekle nestrčila dvířka od vedlejšího auta, nejspíš bych tam stála dodnes. Čas se vrátil k normálu. Rozvzlykala jsem se. To je slabé slovo. Z lehkého pláče jsem se posadila na zem, která začínala tmavnout vlivem začínajícího deště, a propukla v hysterický záchvat. Takový ten záchvat, kdy člověk nemůže dýchat. Slečna, která do mě předtím drkla ještě dvířka nestačila zavřít a v momentě, kdy postřehla, že má postava sedí na zemi, místo, aby se tyčila do výšky, jak tomu bylo předtím, začala se mi panicky omlouvat, že do mně tak silně nechtěla strčit, že to tak vůbec nemyslela! Ale že jsem několik dlouhých vteřin vůbec nereagovala na její slušný požadavek, aby se dostala do dveří od auta.

Všechno, co se na tom parkovišti seběhlo, mi začalo docházet až po nějaké chvíli. TO, že se mi omlouvala a já na ni nereagovala, to, že jsem plakala a objímala si kolena, jak pacient v psychiatrické léčebně. To, že jsem přitáhla pozornost několika dalších lidí, kteří právě byli na cestě ke svému auto, nebo z něj.

Měla jsem řídit, strávit několik následujících dlouhých minut za volantem, ale nešlo to. Zvedla jsem se, otřela oči a bez jediného slova nasedla do auta. Slečna vedle mě se stále zajímala, zda jsem v pořádku. Na místě řidiče seděl netrpělivý muž a troubil na svou slečnu, aby si laskavě pohla, usadila se do auta a oni mohli odjet. Že jsem jen nějaká psychopatická ženská, co potřebuje pozornost. Jo, o to jsem teď vyloženě stála. Nechtěla jsem se svěřovat cizí ženě, co se stalo. Pokusila jsem se vrátit alespoň krapet do reálného světa ze svého zadumání.

"Omlouvám se," vydala jsem chraplavě ze sebe, upřela smutný pohled na dívku po levé straně od auta a jen kývla.

"Jen jeďte. Já to... zvládnu," znovu jsem se rozvzlykala. Tak moc jsem se rozvlykala, že jsem vůbec nepostřehla, že dívka mezitím sáhla do auta pro cosi, obešla mé auto a otevřela místo spolujezdce. Něco položila na sedadlo.

"Kdyby cokoliv..." víc neřekla.

Auto vedle se s hlasitým vytočením motoru začalo vymotávat ze svého parkovacho místa. Pak bylo ticho.

"Hanzi," šeptla jsem a pokračovala ve vzlykání.

"Jak jsi mohl, ty idiote!" zaječela jsem a praštila vší dostupnou silou do volantu. ozvalo se krátké intenzivní zatroubení. Nějaká postarší dáma za autem zanadávala. Vzlykala jsem dál. Prsty svírala obruč volantu, až mi klouby bělaly. Hlavu sklopila nízko a opřela o místo s nápisem airbag. Vždy mě tohle malé vystřelovací zařízení děsilo. Teď jsem ho nenáviděla.

"Jeli akorát na zkoušku. Vyjímečně řídil Hanz, protože ostatní kluci něco málo předtím popili. Zapíjeli nějaký úspěch. Hanz řekl, že pít nebude, že to odřídí. Hanz! Místo odjezdu ve čtyři, odjížděli v pět. V západní části města akorát rozkopali silnici a semafory byly na nějakou dobu vyřazeny z provozu. Nino, on jen podle předpisů. Policie to potvrdila podle kamerových záznamů. Vážně! Z vedlejší silnice vyjelo auto. Jelo rychle, určitě ne padesát, možná tak stodeset, nejméně a nejelo rovně. Vůbec nejelo rovně! Vjel rovnou do auta kluků. Napral to přímo do dveří řidiče. Kluci jsou trochu pomačkaní, Ten kluk, co do nich narazil taky, byl opilý a nezletilý. Hanz...."

Tohle bylo to, co si předtím vyslechla v telefonu v útržkovitém a hysterickém provedení. Snažila se to zpracovat. Rychlost, alkohol, dveře, hysterický pláč Laury, Hanz, můj Hanz. Můj nejlepší přítel, jeho na první pohled nepřehlédnutelná vysoká ramenatá postava s tmavými vlasy, které na silném slunci házely světlé, až zvláštně nazrzlé odstíny. Nikdy to nebylo moc vidět, protože věčně nosil kšilt, nutno dodat, stylově ukousnutý, schválně

Na druhý čuch neodolatelný parfém a jeho osobitá vůně. Jeho úsměv a slastný hlas, kterým pobrukoval na balkoně několikrát do týdne všechny své písně. On. Měla jsem o něj přijít? Přišla jsem o něj? Jak někdo může o někom říct, že je mrtvý? JEN TAK! Že toho člověka už nikdy neuvidíte. Že už nikdo nepozná jeho talent? Sobecky musím říct, že ten jeho talent jsem chtěla jen pro sebe.

Bolelo mě na plicích, bodalo na srdci a slzy pomalu zasychaly. Tváře mě táhly, jak kůže usychala. Nezmohla jsem se na víc, než jen zírat před sebe skrz velké okno auta, ve kterém jsem právě seděla.

Hanz, můj Hanz už tu není a já musím jet za Laurou. Musím ji obejmout a být silná.