Dýchej ✔ | ᵃⁿᵗʰʳᵒᵖᵒⁱᵈ

Dýchej

Dýchej.

Myslel na to jediné slovo, opakoval si jej stále dokola. Potřeboval být ledově klidný, jeho ruka musela být pevná, nesměla se třást. Měl jen pár pokusů a nehodlal je promarnit. Nehodlal minout. Jestli zde měl umřít, vezme jich s sebou co nejvíc.

Hlasitě a zhluboka dýchal, v hrudi mu bušilo srdce a bolestivě naráželo do žeber. Tlouklo rychle, bylo plné strachu a obav, jako by i ono vědělo, že počet úderů se blíží ke konci.

Zdola se ozvala palba. Na kraj empory dopadl ruční granát. Výbuch otřásl chrámem. Ležel na zemi, kryl si rukama hlavu a se zavřenýma očima se schoulil do klubíčka. Místem se plazil dým, kusy omítky padaly na zem. Jan otevřel oči a odplazil se ke kamennému zábradlí. Cítil, jak se mu třese ruka.

Dýchej.

Na čele se mu perlil pot, stékal mu do očí, třpytil se na špinavých tvářích. Jan hlasitě oddechoval, ale v ohlušující střelbě jeho dech ani nebyl slyšet. Pokusil se zastavit třes ruky. Potil se. Pevně sevřel pistoli a zamířil na esesáka pod nimi. Dvakrát vystřelil. Rychle se skryl za sloup. Viděl, jak Opálka přeběhl k nim. Podíval se na Bublíka, ten přikývl. Než ale stihli cokoliv udělat, ozvala se rána, sklo za nimi se roztříštilo, nečekali útok i zezadu. Střepy dopadly na zem, zasáhly parašutisty na několika místech. Kulky létaly vzduchem a trojice mladých mužů se před palbou pokoušela skrýt.

Pak střelba ustala. V chrámu se rozprostřelo skoro až ohlušující ticho. Jan ležel přitisknutý k zemi, z obočí mu stékala krev a kapala na ledovou podlahu, na níž se jako drahokamy třpytily střepiny. Buch buch, buch buch, ozývalo se v pravidelném rytmu jeho srdce, dunělo mu v uších, v hrudi, v celém chrámu.

Dýchej, radil mu Jozefův hlas, jenž teď slyšel zřetelněji než předtím. Zněl naléhavě, rázně, ale i tak Jana uklidňoval. Po chvíli se zklidnil, s heknutím se převalil na záda a nějakou dobu tak ležel, sbíraje síly. Díky adrenalinu ani nepostřehl, jak příšerně jej bolí celé tělo ze všech pádů a menších zranění.

Podezřele dlouho byl klid, Jan však věděl, že ani zdaleka nemají vyhráno. Němci se vrátí, nevzdají se tak snadno, když už je konečně našli. Jak je jen mohli najít? problesklo Janovi hlavou, když teď měl konečně chvilku, kdy by se mohl věnovat svým myšlenkám. Nevěřil, že by je někdo z jejich přátel dokázal zradit. Byl naivní?

Zašmátral rukou v kapse, aby se ujistil, že mu zbývá poslední náboj a kapsle s jedem. Přikývl si pro sebe, když obojí pod zkřehlými prsty nahmatal. Vytáhl poslední náhradní zásobník a zasunul ho. Tiše to cvaklo, Jan pevně sevřel pistoli, odhodlaně stiskl rty. Do žil se mu vlévala nová energie. Tak kde jsou? Je na ně připravený. Nevzdá se snadno. Bude bojovat do posledního dechu, i kdyby měl ty zkurvené esesáky mlátit cihlami. Vezme jich s sebou co nejvíc. Bude až do konce chránit Jozefa a ostatní, kteří jsou skryti dole a musí vyčkávat.

Dovnitř znovu vtrhli vojáci, vydali se k zabarikádovanému schodišti. Spustila se palba, Opálka přiskočil na kůr, odhodlaný zůstat tam, sestřelovat vojáky a ubránit kamarády, dát jim co nejvíc času. Věděl, že barikáda nevydrží věčně. Nabil si pistoli, neochvějně zamířil a čekal, až se první z nich probojuje nahoru.

Esesáci je ale odstřelovali i zdola, Kubiš s Bublíkem jim to opláceli, ačkoliv ne v tak hojné míře jako oni. Na rozdíl od nich totiž neměli takovou výzbroj. Jejich rány ale byly přesnější a skoro pokaždé zasáhly cíl.

Zvuky i kulky se odrážely od stěn, na skrývající se parašutisty padala omítka. Ozvala se hlasitá rána, někde dopadl granát. Jan znovu vystřelil a zaznamenal, že za chvíli dojde munice. Zaskřípal zuby, ztěžka oddechoval. Byl unavený, třásl se po celém těle zimou, vyčerpáním i strachem. Zhluboka se ale nadechl, do žil se mu vlilo nové odhodlání. Hodlal se bránit i nadále.