✔️Život depkoidní školačky✔️

1. První Den Středoškolačky

Dneska je můj první den na střední škole... Cítím se jak zamknutá pod zámkem v úzké truhle. Mám z toho strach, jak na mě budou koukat ostatní lidi, jestli se se mnou budou chtít bavit, budou mě mít rádi, jestli nebudu moc divná atd.. V hlavě se mi honí tolik myšlenek... Před asi půl hodinou jsem vstala, mám vstávat v 6:00, v tu dobu mi i zvoní budík, ale probudila jsem se v 5:00 sama, už nemůžu spát z toho stresu, v 7:00 vycházím na autobus, takže si můžu dát ještě chvíli na čas a uklidnit se. Vezmu do ruky antistresový míček a jdu dolů do kuchyně si udělat snídani. Nechce se mi dělat nic složitého, tak vezmu z kredence rohlík, z lednice máslo a šunku a připravím si rychlé ranní občerstvení. K tomu si udělám čaj a jdu si sednout do obýváku k televizi, abych nějak zabila čas, nastavím si budík na 6:55, abych se v klidu stihla obout a nahodit si bundu a v klidu začnu snídat u televize. Nedávají nic moc zajímavého, tak si pustím Óčko, aspoň ty klipy budu sledovat společně s hudbou. Hudbu miluju.
*******
Po chvíli sledování klipů na Óčku mi zazvonil budík.. Lenivě jsem se zvedla z gauče, odložila talíř do dřezu a šla se do chodby obout.. „Absolutně se mi nikam nechce, ach joo...“ zamumlala jsem si pro sebe, popadla jsem klíče od baráku, zabouchla dveře, zamkla a vydala se cestou, která vedla na zastávku... V 7:15 mi jede autobus, kéž bych nemusela nikam jít... Bojím se, že všechno začne znovu. Pošklebky mířené na mou osobu, posměch, šikana... Mám z toho strach...
*******
Mezitím, co jsem přemýšlela nad těmi otázkami a jak bude všechno probíhat, přijel autobus, nastoupila jsem a sedla si na sedadlo u dveří a začala zase přemýšlet a ptát se sama sebe na nejrůznější otázky ohledně školy a celkově nové třídy... Co když to dopadne jak na základce? Co když zase budu středem posměchu, pošklebků, šikany,.... Ne, nebudu nad tím přemýšlet, proč na to vůbec myslím?! Nechci na to v žádném případě myslet, chci se chovat jak normální člověk! Nechci být už nikdy víc asociál! Vyndala jsem z batohu sluchátka, dala si je do uší a stáhla jsem si pár hipe písniček, abych přestala myslet na ty špatné věci, co se staly v minulosti, chci žít přítomností. Ještě že mám ty data a můžu si je stáhnout hned a poslouchat je, miluju hudbu a bez sluchátek a mobilu s písničkami nevycházím ani na krok. Moje rčení: "Music is my life, music is my love forever!". Tohle si pořád opakuju, aspoň, že mám tu hudbu, když při mě nestojí člověk, který by mě podpořil... Nemám přítele, kamarády.. Nikoho. Rodina mě taky moc nemá ráda a navíc na mě nemají tolik času..
*******
Dojela jsem na autobusové nádraží ve městě, kde mám svou novou školu... Je to kousek od toho nádraží, takže jdu lajdáckým krokem, abych tam nemusela být tak brzo a abych mohla v klidu přemýšlet... Jenže už ani nemám nad čím... Ok, to bude dobré, zkusím si najít kamarády a seznámit se s lidmi, s novou školou a novými učiteli. Budu to brát pozitivně, už to není základka a snad tu budou normální a lepší lidi než tam.
*******
Už jsem u školy... „Ach jo..“ povzdechla jsem si. „Tak se jde do třídy..“ řekla jsem si potichu pro sebe a vykročila směrem k budově B, kde mám třídu... Tahle škola má 3 budovy. Budovu A, budovu B a budovu C. Na všech 3 budovách jsou třídy a na budově C jsou akorát ještě 2 tělocvičny, malý sál a velký sál. No, a já jdu právě na budovu B, úplně dole máme třídu, třída P1.B, to je ta třída, ve které mám strávit ty 4 roky střední školy, to je ta třída, ve které se budu seznamovat, to je ta třída, ve které se budu muset učit a spolupracovat s ostatními prváky z naší třídy...
*******
Odbilo 8 hodin, asi o 3 minuty později vešel náš třídní učitel do třídy, všichni jsme se poslušně postavili, pozdravili se a zase se posadili. Jako se to běžně dělává na začátku hodiny. Třídní mi připadá celkem fajn, třída je na první pohled taky celkem v klidu.. Asi se mi tu začíná líbit. Vedle mě si sedla jedna holka, jmenuje se Katty, tak snad bude v pohodě.. Chtěla bych s ní navázat konverzaci, ale nevím jak začít... O čem se bavit... Z přemýšlení mě vytrhl třídní učitel... „Slečno Lorenzz, posloucháte mě? Řekl jsem, že máte jít ke mě a podepsat tento papír, vzít si váš klíček od skříňky a tyto učebnice.“ odvětil s trochu zamračeným pohledem. „Ano, promiňte, jen jsem se zamyslela..“ řekla jsem zklesle s provinilým pocitem, že jsem něco pokazila hned první den školy a šla si pro ty věci a podepsat ten papír. Po chvíli zazvonilo a já jsem si oddechla, že už konečně skončila hodina vyřizování papírů a přebírání věcí do školního roku. Ještě 5 vyučovacích hodin a budu mít první den za sebou, ať už to uteče... Zase myslím jen na to, jak bych ode všeho co nejrychleji utekla?! Jako vážně?! Aspoň ze sebe něco vymáčkni a bav se se svou novou sousedkou v lavici! Chceš se seznamovat, tak pro to něco dělej konečně! Jinak mít kamarády v životě nebudeš! Zařvala jsem v duchu pro sebe zvýšeným tónem a začala jsem přemýšlet, o čem se tak s ní bavit, čím začít, abych navázala chytře konverzaci a aby to nebylo trapné. Nakonec začala ona.. „Čus, tak co, jak se máš první den ve škole?“ řekla jakoby drsňácky. Takové styly lidí se mi většinou líbí, zkusím se s ní zkamarádit. „Čus, fajn, co ty?“ řekla jsem taky jakoby drsně. „Taky fajn, třídní je celkem pohodář, až na to, že má hlavu jak cibuli.“ řekla a zasmála se a já se přidala. „Jo, třídní cibule, ten té třídě dodává efekt.“ uchechtla jsem se a ona se zasmála. „Máš rekt, hele nechtěla bys se mnou jít najít tu skříňku?“ zeptala se mě s tázavým pohledem a já jen přikývla a zamířily jsme směrem ke skříňkám na chodbě.. „Už ji mám, co ty, našla jsi ji?“ zeptala se mě s úsměvem. Já jsem jen nahodila zklamaný pohled a odpověděla: „Ne, nenašla.. Asi bude nahoře, půjdeš se tam se mnou mrknout?“ zeptala jsem se a ona kývla hlavou na souhlas a šly jsme po schodech nahoru. Nahoře jsme odbočily vpravo ke skříňkám a koukaly po číslech. „Jaké máš číslo?“ zeptala se mě. „Mám 63, tady je 61, 62,... A, mám ji! 63.“ uchechtla jsem se a odemkla skříňku. Byly to jen 2 poličky, dala jsem si tam učebnice, jak říkal třídní, že si je můžeme nechávat tady, ať to netaháme pořád domů. „My si to tu můžeme nechat?“ hodila po mě tázavý pohled Katty. „Jo, můžeme, říkal to třídní. Sice jsem byla mimo, ale přece jen jsem něco pochytila.“ lišácky jsem se pousmála a Katty se začala smát. „To jo, tak to je fajn, ještě, že tě mám, mě by se to nechtělo tahat každý den s sebou.“ uchechtla se. Pak jsme šly zpět dolů do třídy a sedly si do lavice. Bavily jsme se, sem tam byly na mobilu... Klasika, jak u normálních lidí... Počkat, já se začínám chovat jak normální člověk a přestávám být asociál?? Že by konečně něco?? Pousmála jsem se, že se konečně začínám měnit, asi na mě má vliv to nové prostředí, že konečně nejsem ve starém, pro mě mučícím prostředí, co jsem nikdy neměla ráda. Jsem ráda, že se měním, protože takhle by to dál nešlo, musím mít kolem sebe i lidi, abych nebyla sama, musí mě někdo podpořit a já bych taky ráda někoho podporila...
*******
Takhle probíhal celý den ve škole a pak skončila škola a já vyrazila domů. Asi po půl hodině jsem sebou plácla do postele a chvíli ležela.. Pak jsem si sedla, vzala si mobil a šla se podívat, co je nového na Facebooku. Viděla jsem, že mám 1 novou žádost o přátelství.. Rozklikla jsem ten profil a byl to nějaký kluk, byl hezký, měl trošku delší, ale zároveň krátké trošku světle hnědé vlasy, zelenohnědé oči, plné takové větší rty, čistě bílé zuby, brýle... Byl prostě krásný.. S radostí jsem mu přijala žádost a čekala jsem, že mi ještě dneska napíše. Nenapsal... Řekla jsem si, že tedy počkám do dalšího dne a doufala jsem, že napíše. Já jsem se asi zamilovala... Buší mi srdce jak o závod. Toužím po tom s ním jít ven a poznat ho. Doufám, že někdy ven zajdeme, že aspoň napíše. Řekla jsem si v duchu a dala si sluchátka a poslouchala hipe hudbu.. Asi po hodině jsem usnula se sluchátkama v uších.

Tak co, líbilo? 😃 Doufám, že jo. Tohle je moje první kapitola v tomhle příběhu a zároveň moje první jakoby kniha, tak snad se vám bude líbit. ☺️ Nějak jsem se ponořila do psaní. 😅 Budu ráda za každou odezvu, co tady zanecháte. Děkuju moc, zatím ahojtee. 😉