✔️Život depkoidní školačky✔️

3. Miluju Ho Víc A Víc

*******
Dojela jsem domů a šla do pokoje, odhodila jsem vak na židli a lehla si do postele. Cinkla zpráva na Messengeru. Najednou se mi rozbušilo srdce, byl to Cody. Otevřela jsem okénko chatu. „Ahoj, vonku to s tebou bolo veľmi super. 🙂 Mohol by som zase prísť v sobotu. To mám voľno. Pokiaľ budeš chcieť. Bol by som rad. 🙂“ On chce jít ještě ven, to je megaaa!! Zařvala jsem v duchu radostí a dál mi zběsile bušilo srdce. Bleskurychle jsem odpověděla: „Jasně, to by bylo fajn, klidně můžeme zajít ven. S tebou se mi ten venek taky líbil. 🙂“ ten venek byl fakt fajn, ráda s ním zajdu zase ven. „Takže v sobotu, platí?“
„Áno, v sobotu odpoledne.“
„Dobře. Dohodnuto. 🙂“ sobota je pozítří, tak snad to bude taky super. Ráda bych se mu svěřila, že jsem se do něj asi zamilovala, ale to je asi moc brzo, co kdyby mě pak neměl rád, nechtěl by se se mnou víckrát sejít, nechtěl by se se mnou bavit, myslel by si, jak jsem moc naivní a že se hned nechám zmanipulovat atd.. To nechci, nechci to pokazit.. Vyčkám na jeho signál, až naznačí něco on. Sama to asi nezvládnu. Je to pro mě novinka... Něco, co jsem ještě nezažila.. Byla jsem asociál, kdo by s asociálem chodil... Nikdo. Kdyby znal mou minulost, tak by toho bavení se mnou a chození ven nechal hodně rychle si myslím... Po chvilce mého dumání mě vytrhl zvuk Messengeru. „Kdo zase píše?“ lenivě jsem si  povzdychla. „Cody? Co asi ještě potřebuje?“ rozklikla jsem okénko chatu a přečetla si zprávu. „Mám pre teba ešte jedno malé oznámenie... Ale to by sok ti radšej povedal osobne v tu sobotu, nevadí?“ On mi chce něco oznámit osobně... Co to asi bude? Nemůžu se dočkat už. „Nevadí, tak v sobotu se budu těšit. 🙂 Jsem zvědavá, co mi chceš oznámit, nemůžu se dočkat. 😅“ pousmála jsem se nad zprávou a čekala na odpověď. „No joo no, budeš to musieť vydržať. 🙂 Pre mňa to bude ťažké niečo takéto ti povedať do očí.“ trochu jsem se lekla, co by to asi mohlo být za oznámení, co mi asi chce sdělit... No nic, budu muset počkat, ale asi to bude s mojí nedočkavostí hodně těžké. „Aha.. Však máš času dost si to promyslet v hlavě, až pozítří je sobota. 🙂“ jestli to bude otázka, tak to pro mě bude asi těžké odpovědět, když pro něj je těžké se zeptat na tu otázku... Mám smíšené pocity. Doufám, že to dopadne dobře.
*******
Už je sobota... Za asi cca 5 minut mi jede autobus do města na nádraží. Nasadila jsem si sluchátka a zapla si písničky. Aspoň trochu se odreaguju snad. Řekla jsem si v duchu a nasedla mezitím do autobusu. Za asi dalších cca 5 minut jsem dojela na nádraží, vyndala si sluchátka z uší a hodila i s mobilem do vaku. Cody už tam na mě čekal.. „Ahoj Tesso, tak čo, ako bolo?“ usmál se na mě. „Bylo celkem fajn, co u tebe?“ pousmála jsem se. „Tiež celkom fajn.“ odpověděl stejnou odpovědí. „Tak to je fajn.“ uchechtla jsem se a najednou mě objal. Usmála jsem se a přimáčkla ho víc k sobě, nechtěla jsem ho pustit z objetí, ale abychom nestáli pořád jen na jednom místě, vykročili jsme směrem na dolní náměstí. „Nechcela by si  zajít do voľáke kavárny na kávu?“ prolomil ticho s tázavým pohledem Cody. „Jasně, klidně. Kavárna ke celkem blízko.“ poradila jsem mu, jelikož to tu nezná. Vešli jsme do kavárny a zašli do místnosti vedle, kde mají taky stoly a sedli si do rohu. „Dojdu to kúpiť, čo by si chcela za kávu?“ zeptal se mě s úsměvem. „Dala bych si tu vídeňskou kávu.“ usmála jsem se a on jako pravý gentleman odvětil: „Dobre, hneď som tu.“ pousmál se a odešel objednat kávy. Já ho fakt miluju, ale nevím, jak mu to mám říct... Asi nejdřív počkám, co mi chce říct on a pak bych zkusila popřemýšlet, jak bych mu řekla já co k němu cítím... Ale ani nevím, co mi chce říct on. Třeba to řekne za mě.. Třeba mi chce říct něco jiného a stejně budu muset přemýšlet.. Ale, počkám a uvidím.. Mezitím přišel i s kávou a podal mi moji vídeňskou kávu. Podívala jsem se, co si objednal on a objednal si stejnou kávu co já. Zajímavé... Seděli jsme, popíjeli jsme kávu a oba přemýšleli. Po chvíli jsme dopili kávu a Cody opět prolomil ticho mezi námi. „Tak čo, pôjdeme voľakde sa preisť?“ zeptal se mě. „Jo, klidně, třeba do parku..“ odpověděla jsem. „Dobre.“ pousmál se a vydali se cestou směrem k parku. Bylo nádherně, kochali jsme se různými věcmi, co byli na tomto parku hezké.
*******
Po celém dni stráveném společně v klidu a pohodě jsme už měli jen třičtvrtě hodiny na to, abychom si řekli, co jsme si chtěli říct v klidu osobně. Tentokrát jsem ticho prolomila já: „Tak.... Co jsi mi chtěl oznámit?“ nadhodila jsem začátek témata o oznamování věcí. Chvíli přemýšlel a pak se na mě podíval a řekl: „No... Chcel by som sa ťa smelo a skromne opýtať, či..... Či by si so mnou nechcela chodiť.. Vieš... Ja ťa ľúbim. Zaľúbil som sa do teba... A pochopím, keď povieš nie..“ smutně sklopil hlavu. Já myslela, že mi pukne srdce, jak mi bušilo tak hrozivě moc. Zčervenala jsem, objala ho a pošeptala: „Ano, chtěla bych s tebou chodit. Já tě taky miluju...“ se slzami štěstí v očích jsem se od něj odtáhla a dala mu pusu, tentokrát rty na rty. Bylo to tak skvělé.... Ty venky s ním.... Nezapomenutelné. Já ho fakt moc miluju. Chvíli jsme se ještě objímali, povídali si o různých věcech atd, co bylo v předchozích vztazích... Prostě různě. Pak už jsem musela domů. On už taky, druhý den musel brzo vstávat. Měl s sebou auto, tak se nabídl, že mě odveze, tak jsem kývla na souhlas, nasedla jsem na místo spolujezdce a on na místo řidiče a jeli jsme směrem k naší vesnici. Mezitím jsem ho navigovala, sem tam jsme si i povídali, klasika. Přijeli jsme k našemu domu.. Opět se mi nechtělo jít od něj pryč.. Začalo se mi stýskat... Objali jsme se, dali si pusu a já vylezla z auta, zavřela dveře, zamávala jsem na rozloučení a zašla do domu... Roztekly se mi slzy a stýskalo se mi už teď a ještě jsem viděla, jak jel zpět cestou, kterou jsme přijeli k nám... Musel se otočit.. Bylo mi po něm smutno.. Šla jsem si vzít v kuchyni nachystanou večeři, šla si pro pyžamo, do koupelny se umýt a pak jsem lenivě zalezla do svojí měkké a voňavé postele. Miluju postel. Byla jsem tak unavená, že jsem to nedala a hned jsem byla tuhá jak poleno...

Další kapitola této knihy s názvem Život depkoidní školačky. 😃 Snad se líbila. Pokud ano, budu ráda opět za každou odezvu a podporu, děkuju moc. 😅❤️