Když se ráno probudím tak myslím na to jestli už je vzhůru a na to jak bych chtěla aby mě probouzel polibkem. Nereálné, možná prozatím. Jsem schopná jet autobusem někam, kde mu budu blíž, i když ho nespatřím,jen pro pocit, že už není tak daleko. Několikrát denně si prohlížím jeho fotku a marně doufám na to, že už nastane doba,kdy se ráno stýkáváme.
Ano, možná přehnané, že pokaždé když mi přijde zpráva od něho tak jen doufám, že není za ten den poslední. Někdy jsou naše konverzace šílené,ale to je něco pro mě. Když se někdo zeptá jestli někoho mám tak vždy bez váhání odpovím že ano, protože ON má rezervaci do mého srdce na neurčenou dobu. Žádný jiný, přestože se snaží mě nedostane. Žádnou jinou k němu nepustím. Láska je sladká, krutá, složitá, zábavná, podle situace. Já jsem chlupatá medvědice poblázněná do svého Ramba a názory ostatních mám těžce vzadu. Kolik takových situací na tomhle světě právě probíhá? Zažívá někdo téměř to stejné?
