koho ze studiomoontv?

15. kapitola

Ahojte lidi! Po dlouhé době tu zase jsem. Vůbec nevím, co sem psát. Už mi došly nápady. Jestli máte nápad a chcete se s ním podělit, TAK HO NAPIŠTE DO KOMENTÁŘŮ. Ještě k tomu tenhle příběh (podle mě) přestává dávat smysl. Kdyby jste chtěli nějaký nový příběh třeba zase o "StudioMoonTV", tak napiště a já bych začala vydávat jednou za čas kapitoly tady, ale u nového příběhu bych je psala častěji (Teda pokusila se, znáte mě XD).

Už jsem se pokoušela upravit asi 1 hodinu, ale pořád nic. Opřela jsem se o zeď a začala brečet. Po nějaké chvíli jsem uslyšela, jak někdo otevírá dveře. Ten někdo byl Sam, který se ke mně hned rozeběhl. ,,Ach Same." vzdychla jsem a objala ho.,,Nechceš pomoct?" zeptal se mě. Jen sem přikývla. On mi vzal bradu dvěma prsty a políbil mě. ,,Nemusíš přece brečet." zašeptal a objal mě. Objetí jsem opětovala. Pak se zase začal chovat jako kokot.
Po asi půl hodině jsem zase začala vypadat normálně a to jenom díky Samovi. Ještě jednou jsem ho objala se slovy ,,Díky!". Pomalu jsem se vyvlékla z objetí a pomalu jsem ho políbila. Z polibku se stala válka jazyků a já mezitím sáhla na jeho vlasy. Pomalu jsem mu tam začala obrazce, co ho trošku naštvalo, protože to ráno dělá docela dlouho. Pomalu mi začal vyhrnovat tričko, ale to by nesměl přijít Dejzr s tím, že je oběd. Tak jsme šli na oběd.
,,Hmm... moje oblíbené." jsem si říkala v hlavě. Konečně něco dobrého!
Když jsme to dojedli šli jsme se ještě projít (samozřejmě i s Amy). Pořád jsem měla pocit, že mě někdo sleduje, tak jsem chytla Sama za ruku a jemně mu ji zmáčkla.
Už pomalu jdeme domu, ale já jsem pořád nervózní.
Co, když se něco stane? Co, když to není jenom pocit, ale někdo mě fakt sleduje? Měla bych se přestat koukat na strašidelné filmy?
Byla jsem fakt nervózní. Pořád mi běhali v hlavě ,,to nemusí být jenom pocit" a tak jsem zrychlila, abychom byli dřív doma. Možná si říkáte, proč by se to dělo zrovna mě, ale náhody se stávají (jako, když mě před 4 dny kámoška bouchla dveřmi do hlavy a já tam mám ještě pořád bouli).
Když jsme dorazili... byla jsem taková šťastná. Nevím, jak to popsat, ale rychle jsem vyběhla schody a šla si zatancovat just dance... neptejte se mě. Prostě jsem byla aktivní.
Dobře. Už jsem se uklidnila! Pomalu jsem šla za klukami, kteří nevím... asi hráli nějakou bitku s vodními koulemi. Bouchla jsem se o hlavu.
,,Vážně?" zeptala jsem se jich, když jsem je viděla, jak po sobě házejí vodní koule. Nojo děcka... aspoň, že to hrají venku, protože jinak bych je zastřelila. Ano... jsem toho schopná.
Nakonec jsem se k nim přidala. Létala jedná koule za druhou. Pořád sem a tam. Nebudu lhát, ale párkrát jsem je schytala já. Moje štěstí. Není to štěstí, ale smůla.
Konečně jsme přestali. Né, že by se mi to nelíbilo, ale hráli jsme tam asi dvě hodiny. Už jsem začínala být unavená a znuděná. ,,Same, nezahrajeme si radši něco jiného?" Zeptala jsem se Sama. ,,Hmmm... Klidně, ale co?" Zeptal se. ,,MINECRAFT!" Zakřičela jsem a běžela k počítači. Nevím, jestli jsem to tady již zmiňovala, ale máme dva počítače.

,,Jaký server?" Zeptal se mě po chvíli zapínání minecraftu. ,,Hypixel." Jednoduše jsem řekla a šli jsme hrát.

,,Můžeš mě přestat zabíjet?" Hráli jsme teamové skywars, ale Sam mě pořád podkopával/zabíjel. Už jsem začínala mít rage. ,,Jaj... Dobře." Odpověděl a já si oddychla, ale v ten moment mě znova podkopal a já fakt dostala rage. Vzala jsem nejbližší věc po mé ruce - knížku a hodila jí po něm. Urazila jsem se a otočila se. ,,Už to fakt neudělám." Dala jsem mu poslední šanci.

Aspoň, že to dodržel.

RIP

Už nemám zase nápady.

Co by se tam mohlo stát?

Chce to nějakou akci!

Byee