Russian Sleep Experiment (CZ)

Russian Sleep Experiment

Ruští vědci koncem 40. let udržovali pět lidí ve stavu bdělosti po dobu patnácti dnů pomocí experimentálního stimulantu na bázi plynu. Byli drženi v uzavřeném prostředí, aby pečlivě monitorovali příjem kyslíku tak, aby je plyn nezabil, protože byl při vysoké koncentraci toxický.

Bylo to před kamerami s uzavřeným okruhem, takže měli pouze mikrofony a pět palců tlustá skleněná okna, aby je mohli sledovat. V komoře byly zásoby knih, lůžka na spaní, ale bez matrací, tekoucí voda, toaleta a dostatek sušených potravin pro všech pět na více než měsíc.

Testované osoby byli političtí vězni, kteří byli považováni za nepřátele státu během 2. světové války. Všechno bylo v pořádku během prvních pěti dnů, subjektům bylo falešně slíbeno, že budou osvobozeni, pokud by se podrobili testu a nespali 30 dní.

Jejich rozhovory a aktivity byly monitorovány a zaznamenány, že i nadále mluvili o stále více traumatických zážitcích z jejich minulosti a obecně tón jejich rozhovorů po čtyřech dnech začal nabírat temnější aspekt. Po pěti dnech si vězni začali stěžovat na místo, kde žijí a začali demonstrovat silnou paranoiu.

Přestali mluvit mezi sebou a začali střídavě šeptat do mikrofonů a sledovat své odrazy v zrcadlech. Mysleli, že by si získali důvěru vědců tím, že budou donášet na ostatní vězně. Zpočátku vědci předpokládali, že to jsou vedlejší účinky samotného plynu.

Po devíti dnech začal jeden ze subjektů křičet. Běhal po celé místnosti a z plných plic křičel po celé tři hodiny. Pokračoval v pokusech dál křičet, ale kvůli napjatým hlasivkám nemohl dělat nic jiného, než jen sípat.
Vědci předpokládali, že si protrhl hlasivky. Nejvíce překvapující bylo to, jak na to reagovali ostatní vězni, nebo spíše nereagovali.

Šeptali si něco do mikrofonu, dokud nezačal křičet i druhý vězeň. Dva vězni, kteří nekřičeli, začali vytrhávat stránky z knih, které pak špinili vlastními výkaly a zalepili jimi okna. Křik poté okamžitě ustal. Stejně tak šeptání do mikrofonu. Po uplynutí dalších tří dnů vědci kontrolovali mikrofony každou hodinu, aby se ujistili, že fungují, protože si mysleli, že je nemožné, aby z místnosti s pěti lidmi nevycházely žádné zvuky.

Spotřeba kyslíku v komoře dokazovala, že všech pět musí být stále naživu. Ve skutečnosti to bylo množství kyslíku, které by pět lidí spotřebovalo při velmi namáhavém cvičení. Ráno čtrnáctého dne se vědci, kteří se obávali, že jsou buď mrtví, nebo na pokraji zhroucení, rozhodli použít interkom, aby vyvolali u subjektů reakci.

Oznámili : „Otevíráme komoru, abychom otestovali, zda mikrofony fungují. Odstupte ode dveří a lehněte si na podlahu, nebo budete zastřeleni. Spolupracujte, a jednou budete propuštěni."
K jejich překvapení uslyšeli klidnou odpověď : „My už nechceme být propuštěni."
Mezi vědci a vojáky vypukla debata, jak budou dále postupovat.

Nakonec bylo rozhodnuto o otevření komory. Stalo se tak patnáctého dne o půlnoci. Komora byla vyčištěna od stimulujícího plynu a naplněna čerstvým vzduchem a okamžitě se z mikrofonů linuly protestující hlasy. Tři různé hlasy začaly prosit a žadonit, aby znovu pustili plyn. Komora byla otevřena a vojáci vešli dovnitř, aby dostali ven testované subjekty.

Ti začali křičet hlasitěji, než kdy jindy. Stejně tak vojáci, když uviděli, co je uvnitř. Čtyři z pěti subjektů byli stále naživu, ačkoli se je dalo těžko považovat za „živé". Příděly jídla od pátého dne byly netknuté. Na podlaze a v odtoku ležely kusy masa ze stehen a hrudníku mrtvého subjektu, které zablokovaly odtok uprostřed komory, což mělo za následek nahromadění stojaté vody do výšky deseti centimetrů.