V jedné ulici, na vesnici u prostřed ničeho, žila 17ti léta holka jménem Anička. Doma jí říkali Annie a nebo Ann. Neměla moc přátel, protože nebyla moc hezká.
Už když chodila do školky, tak chodila domů s pláčem. Nejen že se jí ostatní děti smály. Ony ji ty děti i bily a dělaly jí všemožné naschvály. Nebyl den, kdy na sobě neměla modřinu, nebo odřeninu. Zkrátka byla obětí šikany.
Její rodiče se jí zastávali, chodili si do školky stěžovat, ale jelikož byl hlavním účastníkem šikany syn její učitelky, tak se to vždy obrátilo proti Ann.
Ani ve škole to Ann neměla jednoduché. Nejen že byla opět ve třídě s tím klučinou Tomem, ale jelikož nebyla moc hezká, tak si o ní všichni mysleli jen to nejhorší a věřili Tomovi, tedy až na jednu holčičku jménem Natálka. Z Naty a Ann se staly nejlepší kamarádky. Nátlaku začali všichni taky odsuzovat za to, že se baví s Ann. Holky držely při sobě. Bránily tu druhou zuby, nehty, jakoby byly vlastní sestry.
Jak šel čas, tak všichni rostli. Z Naty vyrostla nejkrásnější holka třídy a Ann zůstala se svou krásou pořád na stejné rovině. Jelikož ji Naty znala, tak věděla, že má Ann srdce ze zlata a je velmi talentovaná. Jedině Naty věděla o jejím výtvarném nadání, o její krásném hlase a o jejím talentu v hraní na kytaru a klavír. I přes to všechno se Naty otočila k Ann zády a začala chodit s Tomem. Byli nejoblíbenější pár ze školy. Naty se s Ann občas scházela, byly pořád kamarádky, ale už to nebylo jako dřív. Začali se scházet míň a míň, až Ann zůstala zcela sama. O přestávkách ve škole si kreslila a doma psala básničky a texty písní. Vždycky ale řekla, že to co napsala je hloupost, a zahodila to do šuplíku.
Teď už ale uběhlo 9 let a všichni vyšli základní školu.
Naty a Tom se týden před koncem školy rozešli a Naty se snažila opět sblížit s Ann, jenomže Ann už nebyla taková přátelská. Začala se uzavírat do sebe, nezvedala telefon, zavírala jí dveře před nosem a nechtěla se s ní vůbec bavit. Naty, jakožto nejoblíbenější holka třídy, měla proslov na konec roku. Řekla tam větu, kterou Ann strašně ublížila: „Všichni se máme rádi navzájem, všichni máme nějaký talent a všichni jsme nějaký způsobem krásní, nebo alespoň byli, než jsme se uzavřeli do sebe. NIKDO NEJSME SPECIÁLNÍ.“ Po této větě se Ann rozbrečela a vyběhla ze sálu pryč. Vzala si věci a utekla domů. Pro vysvědčení šli její rodiče a ona se slzami v očích začala psát text o jejím životě. Napsala k tomu hudbu a založila to ke všem textům do šuplíku. Popadly jí úzkosti jako nikdy. Proto se její rodiče rozhodli pro domácí školu.
Trvalo to 2 roky a Ann se začala projevovat. Přestalo jí to už doma bavit. Sama zašla za rodiči s tím, že chce začít chodit do normální školy. Její rodiče byli v šoku. Snažili se jí to rozmluvit, ale nepovedlo se. Teď je půlka prázdnin pryč a Ann přišel dopis, že ji berou na její vysněnou střední školu. Vzali ji na Muse-High, nejprestižnější střední školu široko daleko. Ann se tam s jejím skvělým prospechem bude skvěle vyjímat.
