I can't love demon [H.S] CZ

▲2.chapter▲

Prudce jsem se zvedla a rozhlídla jsem se kolem sebe. Co to k sakru? Bylo.
Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když jsem zjistila že to byl jen sen.Zlý hnusný sen.

Celá jsem byla spocená a srdeční tep se mi konečně začal zpomalovat. Ohlídla jsem se na malý noční stolek těsně vedle mé postele, kde byl položen můj digitální budík.

04:18 blikalo červeně na displeji budíku. Setřela jsem si studené kapičky potu z mého čela a znovu se hlavou zabořila do polštáře.
Ještě chvíli jsem nad tím snem přemýšlela, ale poté zase usla.
***

Budík mě vzbudil přesně v půl 7 ráno. Oblékla jsem se a provedla ranní hygienu.
Rodiče už byli v práci. Starší bratr Ethan je na vysoký v New Yorku a mladší sestra Grace už byla nejspíš ve školce. 

Ještě mám pubertálního bratra Justina, ale touhle dobou nejspíš ještě spal. Má v oblibě spát do poslední chvíle. Asi do čtvrt na 8 aby jen tak tak stíhal pak bus do školy. 
To já mám radši když vstanu dřív, v pohodě se připravím a pak jdu pomalu do školy. 

Než jsem však odešla do školy, šla jsem do své oblíbené malé kavárničky kousek od náměstí což je asi 4 minuty cesty.

Bylo sice září, ale venku už bylo celkem chladněji než v srpnu. Listy na stromech se záhadně zbarvovali do krásných odstínů podzimních barev.

Jak jsem se tak přibližovala ke kavárně už z dálky jsem zahlídla nějaký zamilovaný pár. Šli ruku v ruce a z plného hrdla se smáli a tiskli k sobě. Nakonec zašli do stejného krámku kafé, kam jsem měla namířeno já.

Při otevření vstupních dveří se klasicky rozzvonil zvonek umístěný nad dveřmi, tímž pádem oznámil můj příchod.

Rozhlédla jsem se po kavárně a sedělo tu jen pár lidí z toho i ten veselý pár. Zasedla jsem na nejbližší a mé oblíbené místo u okna. Mohla jsem tak pozorovat lidi spěchající na autobus, nebo stařečky venčit své psy či jen tak koukat na stromy houpající se pod vlivem větru.

,,Ahoj Hope" uslyšela jsem známý dámský hlas. Otočila jsem se od okna za milým hlasem.

,,Dobrý den paní Yorková" usmála jsem se.

,,Tak co to bude dneska?" ptala se mě se stejným úsměvem.

,,Jen kávu, děkuju" řekla jsem.

,,Hned to bude" mrkla na mě a odešla mi připravit můj nápoj. Paní Yorková byla na mě vždycky hodná. A pokaždý když jsem měla něco na srdci, to ona mě poslouchala a případně poradila. Taková má dobrá teta. 

Zadívala jsem se zpátky ven. Všimla jsem si v dáli černé siluety. Šla mým směrem. Měla jsem takový zvláštní pocit. Déjà vu.

Byl to nějaký muž celý v černém. Věk jsem na dálku nemohla poznat.

Na sobě měl tmavě semišové chelsea boots, černé úzké džíny až jsem se divila že se v nich může pohodlně hýbat, černý podlouhlý kabát a černé brýle s tmavými skly. Do čela mu neustále lezli jeho kaštanově hnědé podlouhlé nakudrnatělé vlasy, které mu sahali pomalu až po ramena.
Jedním pohybem své dlaně si je sčísl do zadu. Ani jsem si nevšimla, že vkročil do kavárny. Poklidně se rozhlédl a poté usedl k nedalekému stolu v rohu.

Zvláštní. Slunce tolik nezářilo a tady vevnitř to nebylo o nic lepší, ale stejně si své brýle nesundal.

Jen tak tam seděl se sklopenou hlavou. Nebyl zas tak mladý ani starý. Tipovala bych mu tak 25 let.

To co se stalo o chvíli později, jsem nechápala. Z mého přemýšlení o muži v černém, mě vyrušila hlasitá hádka. Odvrátila jsem tedy svůj pohled za hlasy a zastavila se u páru, který se ještě před chvíli zdál šťastný a zamilovaný. Najednou byl toho opak.