I'm sick, Tae [j.jg x k.th] - texting ✔

Kapitola 29. - Epilog

(Doporučuji pustit ke čtení ><)

Stisk jeho ruky ochabl a přístroj vedle jeho hlavy mi do uší přinášel nepříjemný pisklavý zvuk. Více jsem stiskl jeho ruku a hlavu zabořil do jeho tiché hrudě. Jako by z něj šla jen štiplavá zima a po hřejivém teplu nebylo ani stopy.

Vzlykal jsem do přikrývky na jeho těle jako smyslů zbavený. V očích se mi tvořily stále nové slzy, které ne a ne přestat stékat po mých lících dolů a vsakovat se do povlaku peřiny. Je pryč.

_______

Zachumlaný v teplém kabátě kávové barvy vcházím za brány ráje mrtvých. Tichý a pochmurný hřbitov. Už je to měsíc, co jsem nechal Jeonggukovi uspořádat soukromý pohřeb a přeci jen nějací jeho přátelé, či jen spolužáci přišli. I jeho matka.

Měsíc sem chodím jen za ním. Očistím hrob od jehličí a prachu, i když se na něm usadí jen málokdy. Každý den nesu jednu bílou růži, která mi ho vždy připomene. Lehká a křehká, přesně jako on. Jako vždy zapálím všechny svíčky, sednu si na zem, a jak jsem mu slíbil, povídám si s ním. Povídám si s ním o všem, co se mi přihodilo, co mě čeká, jak se mi daří. A ani dnes tomu nebylo jinak.

Po úzké cestičce procházím mezi jednotlivými hroby a lítostivým pohledem pohlédnu na každého člověka, který zapaluje svíčky, vyhazuje uvadlé květiny, zalévá je, anebo jen stojí u hrobu a v duchu si povídají se svými milými.

Jednu ruku zabořím hlouběji do kapsy kabátu kvůli zimě a se sklopenou hlavou jdu dál. Jdu za svým milým.

Skoro až na konci samotného hřbitova se zastavuji u hrobu, na kterém leží nespočet bílých růží jako opatrovníci. Na kterém svítí mnoho svíček, jako by ho chtěly hřát v té kruté zimě. Z fotky v rámečku se na mě jako vždy usmívá samotný Jeongguk. Bezstarostný, šťastný.

Pousměju se při pohledu na něj a dnes koupenou růži položím k těm ostatním. Zároveň vezmu ty starší, seschlé a smutné. Každou svíčku pečlivě zapálím a následně si před hrob kleknu na kolena. Nestarám se o to, že budu podchlazený a ušpiněný. Na tom přeci nezáleží.

S hlubokým výdechem se podívám na nebe a usmívám se, protože vím, že tam někde je. Schovaný za mraky tancuje a čeká, až se k němu přidám. A já čekám též. Nakonec oči zavřu a opět vydechnu přebytečný vzduch.

,,Ahoj Jeonggukie... Doufám, že jsi opět čekal na mou návštěvu.. Přinesl jsem ti další růži, vidíš? Je stejná jako ty minulé, ale přesto jako každá jiná výjimečná... Přináším je s láskou k tobě. Každá nová v sobě má více lásky než ta předešlá..." V očích se mi nahrnou první slzy, a proto je raději držím stále zavřené.

,,Jak ses tu měl..? Doufám, že dobře. Snad sis tu našel nějaké kamarády, hmh?" Pousměju se nad tou představou a první slza mi unikne. ,,Ah, otázka na to, jak se mám, je zbytečná... Stále je to stejné, moc mi chybíš, Jeonggukie..

Dnes mě čeká mnoho zkoušek, vůbec jsem se na ně neučil.. Musíš mi držet palce! Jinak to určitě nezvládnu." Odmlčel jsem se a trhaně se nadechl. Udusil jsem v sobě pár vzlyků a opět promluvil.

,,Dnes jdu n-na naše místo, vzpom-mínáš? S-sednu si u toh-o stromu a... A budu k-koukat před seb-be. Na druh-hý břeh jezera a-a vzpomínat na tebe... Vzpomín-áš na mě také..?" Složil jsem si hlavu do dlaní a začal plakat.

,,V-vím, že mi neod-pov-víš, ale... Musím s-se tě zeptat... Našel sis t-tam někoho, koh-ho máš rád? N-našel sis tam někoho, p-pro koho bys plakal, t-tak jako... J-jako já pro tebe?" Setřel jsem si slzy, které hned nahradily nové. Posmrknul jsem a zaryl si nehty do stehen. Ta ztráta stále bolí.

,,P-přijdu zase z-zítra, ano? P-přinesu další růži, a-aby tě tu ochraň-ovala, když... K-když já nemůžu. M-miluju tě, Jeong-gukie... Nezapomeň, pros-sím..!" Prudce jsem se zvedl na nohy a otřel si tváře od slz. Ze země jsem zvedl růže, které jsem sem odložil při mém příchodu a naposledy se podíval na zarámovanou fotku. Smutně jsem se pousmál a s myšlenkami jen na něj se vydal domů.

_______________________________________

Tak.. Snad ty kapesníčky moc nepotřebujete, ale kdyžtak si ještě vemte... π~π

Jako u minulého příběhu budu ráda, když zanecháte alespoň krátký názor, avšak nenutím vás ^^

Z celého srdce doufám, že jste si čtení užili tak, jako já psaní, i když to bylo mnohdy smutné...

A jelikož nemám čas na to, psát poděkování zvlášť, udělám to tady...

Mockrát vám děkuji za všechny komentáře, které mi kolikrát i zvedly náladu, hihi... Děkuji i za hlasování a hlavně přečtení. Opět se tu našli človíčci, kteří četli už od začátku a já vám za to děkuji ><

Tak a pokud někdo pamatuje knihu, která je momentálně v pozastavení, oznamuji, že ode dneška se budu věnovat právě jí ^^ Třeba tam někoho z vás i potkám, což by mě potěšilo :3

A abych vás tu nenudila až moc, už se s vámi rozloučím, hihi.. Krásný zbytek dne, mí milí!

Don't forget love yourself! <33