Křídla

1. kapitola

"Isabello, jak jsi na tom se svou prací? ... Isabello?!"

"Ach, omlouvám se, paní profesorko, trochu jsem se zasnila." vymluvím se prudérní paní Willsnové.

"To už je dnes třetí napomenutí, copak si ve Vídni nechodila do školy? Nebo je pro Němce normální zevlovat neustále z okna? Ukaž mi svou práci?" začne si ji projíždět pohledem, zahlédnu jak lehce povytáhne obočí nad každým odstavcem.

Obecně si o mě učitelé myslí, že jsem naprosto hloupá, ale copak můžu za to, že do mě tyhle věci cpali už v osmi letech a teď musím čekat až tihle sedmnáctiletí jedinci dopíšou lehký test z literatury? Je to vlastně můj typický den, když jsem na nějaké škole nová.

"Však vidíš, Isabello, přece jen jsi chytrá dívka. Neměla bys zájem o výpomoc s doučováním slabších? Jsou za to pak jistá privilegia." představím si privilegia typu mít horní skříňku, moct předbíhat frontu na oběd a podobně.

"Promiňte, ale musím otci pomoct, stále stěhujeme a pomáhám mu v obchůdku se starožitnostmi."

"Škoda, ale nabídka bude stále platit." jen zakroutím hlavou, stejně vím, že to nepřijmu, mám moc práce na to abych doučovala nějaké hlupáky.

Počkám až bude konečně konec hodiny a po zvonění se vydám ke skříňce s výhledem, že hned půjdu domů, ale před mojí skříňkou stál nějaký kluk. Všimla jsem si ho už ve třídě, je to takový ten týpek, který je určitě nejpopulárnější na škole na sto procent sportovec. Dojdu až k němu, s někým si povídá, tak si odkašlu, abych získala jeho pozornost.

"Nechci tě nějak obtěžovat, ale stojíš mi před skříňkou."

Otočí se na mě a opře se. "Já tu na tebe vlastně čekám."

"A to jako proč? Já nejsem nějaká roztleskávačka nebo populární děvče."

Uraženě si odfrkne. "Já vím, a mimochodem roztleskávačky frčí možná v Americe, ale tohle je Paříž."

Kouknu se na něj pohledem, ze kterého poznám, že mi na tom něco nesedí.

"Přiznávám, jsou sexy." uchechtne si a změní pozici, jen si stoupne a založí si ruce na prsou.

"Já jsem Tommy a ty jsi Isabella."

Ne, ve skutečnosti se jmenuju Emma a jsem tu na tajné misi a jsem poloanděl, ale nikomu to neříkej prosím.- něco, co toužím často někomu říct, ale zákony mi to zakazují, jako většina zákonů.

"Ano, jmenuji se Isabell, myslím, že bych měla znát své jméno." odpovím namísto toho.

"Jsi vážně milá, víš to?" v tom si uvědomím, že jsem tu nebyla úplně tak příjemná jak bych měla být.

"Promiň, Tommy. Jen to moc nemusím...být nováčkem."

"Jo dobrý, pohoda. Byl jsem ti přidělen, mám tě tu provést, proto tu na tebe čekám."

"Asi máš špatné informace, mám se s tebou sejít až zítra, dnes mám jednu hodinu jenom." začnu si při povídání konečně zandavat věci do skříně, když už popošel vedle.

"Já jen, že bych tě mohl představit. S partou většinou končíme ve dvanáct a pak někam jdeme, tak jestli se nechceš připojit."

Nechce se mi, ale musím se zase vymluvit. "Promiň, ale pořád vybalujeme."

"Tak to si nemyslím." prohodí.

"Co prosím?" nechápavě k němu vzhlédnu.

"Ale nic, musím běžet, tak ahoj." věnuje mi úsměv a odejde.

Doma už na mě čeká úkol, kvůli němuž jsme já a otec přijeli do Paříže. Přála bych si plnit úkoly a povinnosti jako normální holky. Místo toho hledám lidi, jako jsem já, poloanděli. Tuhle práci dělala původně matka, ale když mi bylo pět let zabil ji temný anděl.

Moje matka byla skutečný anděl, měla v sobě lásku, naději a kamkoliv přišla zaplnila to tam štěstím, byla světlým andělem vysokého postavení.

Já a otec jsme po ní přijali práci Strážců. I táta se mohl přes fakt, že je jen člověkem, mohl stát andělským strážcem. Ona je to vlastně taková hlídka. Kontrolujeme lidi, kteří jsou možná potomky andělů a mohli by zmatkovat, často to bohužel končí sebevraždou. Proto je z dálky sledujeme a pokud se potvrdí, že jsou potomci anděla, zasáhneme.

Dnes mám sledovat kluka jménem David. Podle jeho záznamu je jeho matka anděl, což se moc nestává. To především andělští muži si užijí s nějakou ženou a ta pak porodí poloanděla, ale nemá tucha, že to že nemá dítě otce je jeho jediný problém. Protože andělé moc neudržují vztahy s lidmi.

Napustím si vanu s bublinkami a zapálím si vonné tyčky. Vana je moc příjemná, ale dnes jsem si do ní vzala i práci, takže relaxace se nekoná.

Otevřu Davidovu složku...

Jméno: David Fabre

Věk: 19 let

Rodiče: Rebecca Sailes/ Philip Fabre

Druh: potomek temného anděla ze strany matky

To mě zaskočí, není možné aby mi vláda přidělila potomka temného anděla, o tom se nesmí dozvědět táta. Potom co mamku zabil temný anděl se jich otec bojí. A to ne všichni jsou opravdu zlí, mají v sobě prostě trochu víc té temnoty než jiní.

Ostatní: havranní vlasy, zelené oči, vysoký

student literatury a historie na vysoké škole, velice společenský

19. července oslaví 20. narozeniny

David se mi jeví jako fajn kluk...

Vysuším si vlasy a nastrkám si je do paruky. Mám jich snad přes dvacet, moc ráda se na akce převlékám. Vezmu si černou paruku se zelenými melíry a k tomu jen normální oblečení.

Uslyším rachot klíčů. "Zlato jsi doma?" táta se vrátil.

"Jojo, za chvilinku vyrazím. Jaký jsi měl den?" dojdu k němu a dám mu pusu na tvář, jako vždy když ho vidím poprvé v ten den.

"Ale mohlo by to být horší. Co ty? Líbí se ti na nové škole?" jen se na něj ušklíbnu, ví moc dobře jak. "Já vím, ale do školy chodit musíš, jsme registrováni stejně jako obyčejní lidé."

"Aspoň se pobavím, ach jak jsou někteří hloupí." rozesměju se a taťka taky. Mám ráda jeho smích, už ho moc nevídám, co máma umřela. "Ale těším se, až si uděláme volno a omrkneme spolu Paříž." pořádně ho obejmu.

"To já taky. Jo a přijede k nám jedna paní na návštěvu z ministerstva." zmáčknu ho v objetí ještě víc, protože už se blíží můj čas odchodu.

"Aha, ale teď už musím běžet, mám potom něco nakoupit?"

"Dobrý." vytáhne zatím mně schovanou tašku s nákupem. "Já už byl."

Dám mu pusu na tvář a vyrazím ke dveřím, vstříc dalšímu dobrodružství.