Teri Blitzen

3

Dny tady se nepředstavitelně dlouze táhly a každý vypadal naprosto stejně. Jak už jsem řekla na začátku, měla jsem rutinu v oblibě, ale ne takhle nudnou.
Jen co jsem si dodělala pokoj jsem celé hodiny trávila v posteli, poslouchala písničky a nebo četla těch pár knížek, co jsem se s sebou vzala, ale i to mě po nějaké době přestalo bavit. Občas jsem se zašla projít po vesnici, protože babička potřebovala někomu něco předat, ale tím to končilo. Pomyšlení na to, že z celých prázdnin uběhlo jen šest dní pro mě bylo utrpení. Nebylo tady nic, čím bych se dokázala alespoň na chvíli zabavit, alespoň ne do té doby, než mi babička přišla oznámit s kouskem dortu na malém talířku v ruce, že dneska večer ji přijde navštívit blízká kamarádka a vezme s sebou jejího vnuka, abych se tolik nenudila a nebyla pořád zavřená doma.
Nebyla jsem zrovna dvakrát nadšená z toho, že mi na krk pověsí nějaké malé dítě, ale dělat jsem s tím nemohla nic.
O to víc překvapená jsem byla, když jsem na ně netrpělivě čekala dole u stolu v kuchyni, ale místo malého kluka do dveří vstoupil vysoký tmavovlasý kluk, co měl nádherné oči, nebyla jsem ani schopná pozdravu, když se na mě usmál a představil se, měl nezvyklé jméno.
Vadim Vadim Vadim Vadim Vadim. Opakovala jsem si pořád dokola v hlavě, když jsem dál mlčky seděla a poslouchala babičku, jak nadšeně vypráví, co se tu všechno tenhle týden ve vesnici stalo a co všechno se zase dozvěděla od sousedky, ale zvědavá jsem na to nebyla.
,,Vadime, nechtěl bys to tu Terezce trošku ukázat? Ještě tu nebyla a věčně je jen tady zavřená, byla bych ti vděčná, kdybys ji vzal na čerstvý vzduch" promluvila najednou babička o trošku vyšším hlasem a tak mě vytrhla z přemýšlení a zírání na něho. Očividně to myslela upřímně nebo si všimla, že se mi líbí, vděčná jsem jí ale nebyla. Venku už se stmívalo a mluvit s kluky nikdy nebyla moje silná stránka.