Hurt

9.

Najednou začal plakat. Potom se najednou i rozkřičel. Nerozuměl jsem pořádně tomu co říkal, ale to jsem v tu chvíli nechal být a snažil jsem se ho vzbudit. Nedařilo se mi to a já nevěděl  co mám dělat. Ušklíbl jsem se ,,To tě rodiče nenaučili jak se chovat na návštěvě? " uchechtl jsem se. V tu chvíli prudce ozevřel oči zvedl se do sedu a začal se ptichu ale jasně smát. Nebyl t to psychopatický smích, ale smutný a plný zoufalství. Smál se asi minutu, jak smích utichl. Zvedl se už z prázdným výrazem na tváři. Odcházel ke dveřím. Měl jsem takový malý byt, kde jsem bydlel sám, takže bylo lehké rozpoznat kde se nachází vchodové dveře. Obul se a těsně před tím než zabouchl dveře téměř neslyšitelně zašeptal ,,Děkuji".
Vzpomínky byli už k nevydržení. Najednou se z dálky ozvalo,, To tě rodiče nenaučili jak se chovat na návštěvě? ". Rodiče. Rodiče. Rodiče. R-O-D-I-Č-E. Znělo všude kolem mě. Najednou jsem před sebou jen nachvilku uviděl maminku jak říká mé jméno. Poté jsem plně nabyl vědomí, ale jen na chvíli. V té malé chvilce jsem se začal smát. Celý můj život teď vypadal tak komicky a bizarně. Celá moje existence připomínala jedno velké klišé. Po tom co jsem se zasmál moje smysli opět ochably. Jako by to byl můj poslední smích a. Jako už bych se nemohl nikdy zasmát. Moje tělo se samo od sebe zvedlo a já se jako tělo bez duše obul. Zašeptal větu, která ze mě vypadla sama a zabouchl za sebou dveře. Měl jsem sklopenou hlavu a chtělo se mi plakat, tak moc se mi chtělo plakat, ale nešlo to jen jsem zastavil a po cvíli se zase rozešel domů. Vyměnil jsem si obvazy a pustil si televizi. Byl tam nějaký akční film. Byl už zhruba v polovině, ale mě to nevadilo a v klidu se díval dál. Najednou ale v tom filmu vypukl požár a mě byl naskytnut pohled na nebezpečně vířící se plameny a výkřiky pomalu uhořelých lidí. Vytřeštil jsem oči a okamžitě film vypnul. Pomalu na mě lezl záchvat, protože kvůli dávné události jsem měl z ohně dalo by se říct fobii. Rozběhl jsem se do koupelny a dal si prášky na uklidnění, ale trochu jsem to přehnal, sjel po pračce dolů a na zemi jsem pomalu usínal.
Ještě pořád jsem stál u pohovky jako přimražený. Nevnímal jsem čas a soustředil se jen na jednu jedinou věc. Poprvé projevil nějaký pocit nedokázal jsem přesně určit jaký, protože se v jeho smíchu motalo pobavení, zoufalství, ztráta, smutek a pocit který jsem nedokázal nikde zařadit. Konečně měl jiný výraz než lhostejný nebo znuděný. Padl jsem po nějeké chvíli na pohovku a slíbil si že si to za ten infarkt vypije. Ušklíbl jsem se a usnul.

Ahoj.
Po nějaké době nová kapitola. Je trochu delší abych vám vynahradila tu minulou kapitolu. Jsem totiž hodně líná a navíc mi docházejí nápady. TAKŽE KDYŽ BUDETE MÍT NĚJAKÝ NÁPAD TAK MI HO PROSÍÍÍM NAPIŠTE DO KOMENTÁŘŮ 💙. Snad se kapitola líbila.

Sayonara 💙