the color of your mind

~∆×[0]×∆~

Myslím, že jsem vzhůru.
Vidím věci, slyším zvuky a dokonce si i uvědomuji pocity.
Určitě teď neležím v posteli a pravidelně neoddechuji.
Ne.
Jsem vzhůru.

Nohama prohrabuji spadané listí a snažím se si plně vybavit, co se to vlastně děje.

Připadám si, jako bych právě dočetla knihu se smutným koncem.
Jsem naštvaná na autora, protože mě nechal doufat, že všechny ty špatné věci se vyřeší. Ale potom na klávesnici stiskl tečku a to bylo to poslední, co do příběhu přidal.

Takhle se asi cítím já. Jako ta tečka.
Ukončuji příběh v bodě, kdy by rozhodně ukončen být neměl a za chvíli mě čtenář uvidí a bude vědět, že tohle je ten konec. Že tohle ho přivede zpět do reality.

Možná bych teď chtěla spát. Možná by jsem tolik nevnímala všechny ty emoce.
Ale co můžu dělat?

Vykračuji po lesní cestě ve svých vyšlapaných, kožených botech a ruce mám studené i přesto, že je skrývám v kapsách kabátu. Tváře mi zdobí ruměnce ze zimy, vlasy trčí do všech stran a jeden střapatý boční cůpek se při každém kroku zatřepe.

Myslím na spoustu věcí. A právě proto jsem vzhůru. Nemyslela bych na věci, co se doopravdy staly, kdybych spala.

Hlavou se mi honí myšlenka za myšlenkou, vzpomínka za vzpomínkou, a každé slovo, na které pomyslím, jakoby v tom okamžiku ztrácelo svůj význam.
Pletu nohama, trochu malátně.
Svou unavenou chůzí připomínám loutku v rukách nezkušeného loutkáře.

Kdyby ses mi teď podívala do očí, viděla by jsi pochyby. Spoustu a spoustu pochyb. A byly by modré, stejně, jako moje oči. Měly by barvu mořské laguny, průzračné a trochu tyrkysové. Ale nebyla by to veselá barva, nýbrž hluboká a zamyšlená.

Ale ty se mi stejně díváš do očí. Vytahuješ moji studenou ruku z ještě studenějších kapes a obaluješ ji svou teplou dlaní. Jemně se dotýkáš mé tváře, jako by ses bála, že se pod tvými prsty rozpadne.
Sotva si stihnu všimnout, že na mě obracíš svou pozornost, už mě líbáš na pusu a já v tu chvíli zapomínám, že jsem si s něčím dělala starosti.

Tvé plné rty jsou přitlačné na ty mé a objímáš mě kolem krku, ve snaze udržet si mě co nejblíže a nejdéle. Voníš jako jablko se skořicí a jako večery, kdy spolu sedíme na gauči a jen se na sebe díváme.
Vtahuješ mě do něčeho, co jsem během svých pochyb zapomněla, že existuje.
Pohybuješ ústy a já vím, že se mi něco snažíš říct. Vím i co.

Jsi tak sebejistá, tak uvolněná a tak krásná.

Miluji tě.