Sarabeth- vílí princezna

Drak

Ležel v jeskyni, která byla tak vysoko nad zálivem, že bylo nemožné aby ho tady někdo našel, jelikož pouze hlupák by teď šel šplhat, když se blížila ta největší bouře za tento rok. Upřel své modré oči na poslední sluneční paprsky  tohoto dne a protáhl si přední tlapy, jako obrovská kočka. Ještě není správný čas, ještě musí počkat na první kapky, hromy a blesky aby jej nebylo slyšet a vidět. Vstal a jeho křídla sebou mírně trhla, jak se chtěla protáhnout, ale v jeskyni na to nebylo dostatek místa byl rád, že nijak neomezila jeho proměnu, takže křídla holt musela počkat. Nelíbilo se mu, že se musel skrývat jako krysa, kdysi to tak nebývalo. Kdysi mohl svobodně létat v dračí formě, kdy ho jen napadlo, ale teď? Bylo mu přikázáno, že v zájmu dobrých vztahů s lidmi musí mít ohledy. Řekli mu, že tahle forma lidi vyděsí a i když byl on drak jeden z nejsilnějších Fae který kdy žil, tedy krom jeho otce, musel brát ohled na přání pánů Fay. Přeci jen se vzdal vládcovství, takže byli Páni v podstatě nad ním. Popošel směrem ke vchodu a nasál vůni moře, blížící se bouře a dlaka? Znovu začichal a opravdu byl někde poblíž vlkodlak. Zavrčel, vyskočil z jeskyně směrem do propasti, která končila rozbouřenou mořskou hladinou a při pádu dolů jej uviděl. Na svou velikost vyzařoval auru, která by jednoho donutila si jej nevšimnout, ale on nebyl jen tak někdo. Těsně nad hladinou roztáhl křídla , chvíli plachtil směrem od skal, ale pak udělal salto vzad a zastavil se několik desítek metrů od skal a vlkodlaka na nich, ten se napůl otočil a pohlédl bílému drakovi do očí. Z obou bytostí číšela moc, a ani jeden z nich svou moc nyní nekrotil. 

"Vím kdo jsi!" Řekl dlak mírným hlasem a očividně počítal s tím, že jej uslyší. 
"Královna draků, Princezna Fae, Mocná, Odvážná a respektovaná." Vyjmenoval několik jejích přízvisek, ale ona se nepodivila, že je zná. Cítila z něj stáří, i když vypadal pouze na dvacet tak věděla, že je starší, mnohem starší. 
"Potřebuji pomoc, ale Páni fae mě nevyslechnou, ne v tomhle případě" Řekl a upíral na ní zlatý pohled.  Ještě chvíli jej pozorovala inteligentníma modrýma očima, ve kterých jiskřila moc, pak se otočila a odletěla vysoko do mraků. 

Sledoval jak to úchvatné stvoření vletělo do mraků a už se znovu neukázalo, ale on to nevzdá! Jaký by to byl pak Alfa alfů, kdyby se vzdal po jednom pokusu. Věděl, že to je mocná stará Fae a u těch nikdo neví, jak se zachovají. Hodně z nich se po čase zblázní, ale nepřipadlo mu, že to byly oči blázna. Rozhodl se, že vyleze do té jeskyně a počká tam na ní, pokud se tam vůbec vrátí. 

Letěla daleko a užívala si každý záběr křídel, jistě že uvažovala i o tom vlkovi, ale nechtěla si zkazit svůj první let po třech měsících, které strávila pouze na nohou v lidské podobě. Pokud byl chytrý počká na ní v její jeskyni, no a pokud ne bude mít o starost méně. Cítila jak kolem ní víří její magie, která měla snad všechny odstíny modré a užívala si to. Už to bylo tak dlouho, co mohla volně vypustit dračici a zároveň i magii. Upřímně nevěděla, která její část byla větší monstrum, jestli dračice nebo magie. Věděla ale, že pokud by je měla držet na krátko nepřežila by. Ne že by jí chtěly zabít, ale magie se hromadila a dračice běsnila, když neměly dlouho volnost. Změna tlaku jí prozradila, že bouře bude za několik hodin končit, takže se saltem otočila a vydala se zpátky do své jeskyně.
Jak předpokládala, tak vlk na ní čekal v suchu její jeskyně se zábleskem modrého světla se proměnila na bělovlasou dívku, které mohlo být tak nanejvýš patnáct let. 

Když se na ní podíval pořádně všiml si, že má špičaté uši, takže musela mít ještě jednu lidštější podobu, pousmál se.
"Proč tahle podoba?" Zeptal se a prohlédl si její šaty, které vypadaly, jako by nebyly z tohoto světa pohybovaly se, jako by měly vlastní vůli a mírně světélkovaly. 
"Protože tohle jsem alespoň z poloviny já, když mám na sobě lidské maskování je to jako bych na sobě měla..." Odmlčela se a frustrovaně si prohrábla dlouhé bílé vlasy, pak se otřásla a pokračovala "něco jako mastný povlak?" Protáhla hlas do otázky. Chápavě pokýval hlavou a opřel se o nerovný povrch stěny jeskyně, ona si sedla naproti němu. Chvíli si jeden druhého měřili, ale pak si povzdechl a pousmál se, jelikož na něj použila jeho vlastní taktiku.
"Dobrá, jmenuji se Edmond a jsem vládce alfů." prolomil ticho, ona se usmála a odhalila tak ostré bílé špičáky.
"Myslím, že mé jméno znáš, když už jsi za mnou přišel." pronesla zpěvavým, ale přes to tichým hlasem.
"Neznám tvé pravé jméno, pouze přezdívky." odpověděl.
"Můžeš mi říkat Sarabeth." řekla nakonec a začala si čistit bílé dlouhé nehty ačkoliv mu bylo jasné, že to je spíše zvyk, protože za nehty žádnou špínu neměla. 

"Potřebuji tvou pomoc." Řekl.

"To už jsi říkal." pronesla znuděně a dál se věnovala svým nehtům. Pomyslel si, že opravdu nesnáší jednání s Fae, obzvlášť s těmi starými, ale situace ve které se ocitl to požadovala, takže se nadechl a pokračoval.

"Před stovkami let jsem potkal jednu Fae..." odmlčel se .

"Byla mocná a stará a já jsem jí poděkoval za její pomoc. Celý svůj život jsem o ní nic neslyšel, ale ona se před týdnem objevila u mých dveří a žádá splacení dluhu." Řekl a poočku se podíval na její reakci. 

"A copak chtěla?" zeptala se stále znuděným tónem.

"Chce životy pěti mých vlků." Odpověděl.

"Tak proč jí je nedáš?" Zeptala se a nechápavě na něj pohlédla. Chvíli na ní jen hleděl a přemýšlel, jestli jí nemá zabít. 

"Protože ti vlci jsou jako moje děti!" zvýšil hlas a ona na něj konečně pohlédla. 

"Buď je obětuj nebo si ona vezme víc než jen těch pět." řekla bez zájmu.

"Nemůžu! Copak ty bys zabila své děti?!" Teď už skoro křičel, takže mu málem unikl její bolestný výraz, který ale ihned zamaskovala úšklebkem.

"Jistě, kdyby to byl dluh musela bych." řekla klidně, protože mu nechtěla vyprávět nic o svém utrpení a neštěstí. Proč by taky měla, skoro jej neznala. 

"To ale nemůžu udělat, takže pomůžeš mi?" Zeptal se tak klidně, až udiveně zvedla hlavu. Myslela si, že na ní bude křičet nebo že se na ní vrhne, ale on se jen pousmál, s prosbou v očích vstal a oprášil si kalhoty, pak k ní přistoupil a natáhl ruku. Chvíli na ní jen hleděla, pak ale pokrčila rameny, protože nic jiného stejně na práci neměla.