Rachel Raynor 17 let.
Stalo se to před jedenácti lety v mých 6 letech, když jsem přišla o své rodiče. Byla zima, sněhové vločky padaly na asfaltovou cestu a smrkový les, který ji obklopoval z obou stran. Zrovna jsem se s tátou a mámou někdy v 6 večer kdy už byla tma vracela z nákupu domů. Když v tu ránu jsme museli zastavit, protože jsme na oné cestě uviděli lidskou postavu. Neviděla jsem jí do tváře, jen to že měla na sobě černé rifle a modrou bundu s kapucí lemovanou černým chlupatým kožíškem. Čekala jsem ze odstoupí na kraj cesty, aby jsme mohli projet, ale místo toho byla uprostřed a pomalými kroky šla směrem k našemu autu. Když už byl blíž, tak jsem poznala ze je to mladý muž. Rodiče otevřeli dveře, vyšli ven a táta se začal vyptávat jestli nepotřebuje s něčím pomoct nebo svézt. Když jsem se tak koukala všimla jsem si že se táta přestal úplně hýbat nemrkal, nešel ani vidět nějaký znak dýchání, pak jsem jen uviděla jak se tomu mladému muži krvavě zbarvily a rozzářili oči. Otevřel svá ústa a hladově se zakousl svýma tesákama do krku zatím co mámu škrtil druhou rukou. Byla jsem tak vyděšená z toho co právě vidím. Bála jsem se o své rodiče. Třepajícíma se rukama jsem otevřela dveře vyšla jsem ven a už jsem viděla jak táta leží na zemi a kapají mu z krku posledni kapky jeho krve. Schovala jsem se za auto, aby mě muž neuviděl. Třepala jsem se a z očí mi začali skapávat slzy. Slyšela jsem jak moje máma křičí bolestí až do samého konce kdy upadla na zem. Moc jsem se bála tak jsem se rozhodla utéct. Celá ubrečená a rozklepaná jsem potichu šla dolů z kopce do lesa. Byla strašná tma takže jsem neviděla ani na krok a pořád jsem zakopávala a občas i spadla. Došla jsem k malé skále a sedla si za ní. Byla jsem zmrzlá a unavená, tak jsem s neklidnou myslí usla.
Cole Castell 119 let.
Stál jsem na balkoně, pozoroval padající sníh a pil u toho nápoj připomínající krev. Když v tom jsem z dálky ucítil vůni kterou moc dobře znám. Upustil jsem skleničku na zem která se roztřískala na tisíce malých střípků a skočil jsem ven z balkónu, dopadl jsem a mířil jsem rychle za vůní. Když jsem vcházel do lesa, tak jsem cítil silný pach člověka a krve, šel jsem pár kroků dál a uviděl jsem spící malou holčičku opřenou o malou skálu. Byla tak roztomilá. Divil jsem se že tu takhle jen spí v takové zimě. Dotkl jsem se její heboučké tváře a zjistil že je úplně promrzlá. Moje svědomí mi říkalo že ji tu nemůžu nechat takhle umrznout. Vzal jsem si to roztomilé koťátko do náruče a šel. Pořád jsem ale cítil tu vůni krve, tak jsem šel trochu do kopce až jsem došel k cestě, kde stálo auto. Šel jsem trochu dál k předku auta a uviděl jsem muže a ženu ležící na zemi. Krky měli celé od krve a v nich také hluboké kousance. Ty určitě museli být od upíra. Trochu jsem se zadíval do jejich tváří a pak na malou tvářičku v mé náruči, byla tam nějaká ta podoba. Začal jsem se cítit strašně smutně z toho že stratila rodiče. Sklonil jsem hlavu k té její a řekl jsem..."já se o tebe rád postarám"
Takže tohle je první kapitola.
Snad se vám líbila i když jsem to tam trochu protahovala.
Jestli chcete pokračování tak mi klidně napište do komentářů co bych měla vylepšit 😂
