Nothing Else Matters [✓]

Je 5. 12. a to znamená, že dnes je Mikuláš. Nemám tenhle svátek ráda, protože mi připadá, že nemá žádnou vážnost a neslouží ani dobré věci. Ale jedna věc je na něm přece jen dobrá - dárky. S největší pravděpodobností už dnes asi nebudu první, kdo Vám přinese mikulášskou nadílku, ale to ještě neznamená, že nemůžu být poslední.

A tak jsem tu, s novou povídkou, která je opět volným pokračováním povídek Young and Beautiful a Catching the Wind. A opět byla povídka do určité míry, i když tentokrát poměrně nepatrné, inspirována skladbou - Nothing Else Matters. Netradičně Vám však do záhlaví videa nepřikládám právě tuto píseň, protože jsem z ní převzala jen text. Melodie a celkové ladění povídky bylo ovlivněné úplně jinou skladbou, a to O come, o come, Emanuel. A právě tu si můžete poslechnout.

Přeji příjemný čtenářský zážitek!

VĚNOVÁNÍ
Všem, komu už na ničem nezáleží.
A nikomu, protože vždy na něčem záleží.

Minerva sbírala věci, které ležely na katedře před ní. Skládala si do náruče těžké učebnice přeměňování, hromady čistých i popsaných pergamenů, na nichž byly zapsány písemné eseje jejích studentů. Jednou volnou rukou se snažila zašroubovat kalamář, ale proklouzl jí mezi třesoucími se prsty. Ve snaze ho vybalancovat udělala rychlejší pohyb, kterým sice kalamář zachytila, ale knihy jí z náruče vyklouzly a s ohlušujícím rachotem dopadly na zem.

Minerva je chtěla sebrat, ale zdálo se, jako by ji nějaká neviditelná síla zkoušela udržet ve vzpřímené poloze. Ať se snažila jak chtěla, nemohla na knihy dosáhnout. Pevně se zapřela o katedru a pomalu si klekla na jedno koleno, aby knihy mohla zvednout. Po tváři jí stekla slza bezmoci. Tak takové to bylo... Stáří. Mohla by knihy snadno zvednout nebo přenést kouzlem, ale čím byla starší, tím více odmítala magii k běžným úkonům používat. Jako by užíváním kouzel přiznala svou porážku, že je uvězněná ve vlastním těle, jež jí už tak docela nepatří.

Stáří snášela těžko, hůře než cokoli jiného. Prožila dlouhý a naplněný život. Ne vždy byl šťastný. Ale i v dobách nešťastných událostí dokázala smutku čelit vlastní vůlí k životu a možností bojovat. Dnes už ale nic z toho neměla. Stávala se z ní chatrná tělesná schránka, pomalá a neohrabaná a bez perspektiv do budoucna. Nic jí tu nezbylo, jen tahle katedra, za kterou byla odhodlaná setrvat až do své smrti. Bylo to poslední pojítko s jejím dřívějším životem. Všechno ostatní dávno smetl čas: předměty, místa, osoby, které kdysi milovala.

Držela se pevně desky stolu, avšak přesto znovu upadla, když se pokoušela zvednout. Takové situace ji vždy přiměly k tomu, aby si vzpomněla, jaká bývala dřív. Dnes už pro ni bylo takřka nepředstavitelné, jak mohla být tak rychlá a pružná, vyhrát téměř každý kouzelnický souboj vedený v překotném tempu. Jak jen to přijde, že ruce a nohy ztuhnou a ztěžknou, že v těle všechno skřípe a bolí? A jak je možné, že si té změny člověk nevšimne dřív, než už je pozdě?

Pro jednou se nic nestane, když magii použije. Mávla hůlkou a knihy se před ní rozletěly s lehkostí kolibříka. Alespoň nějaká schopnost jí zůstala, nezměněná. Od chvíle, co se naučila čarovat, byla její kouzla stále stejně dobrá, nikdy nechybila ani neminula.

Ve dveřích učebny se ohlédla po prázdné místnosti. Dělala to každý den a ani sama nevěděla proč, ale pohled na prázdnou místnost, ve které strávila téměř celý život, ji naplňoval prazvláštním klidem. Pak z učebny vyšla ven na chodbu a zamířila s knihami do svých soukromých komnat.