Sonet 51
A proto odpouští má láska mému koni
na cestě od tebe tu jeho toulavost.
Vždy když tě opouštím, nač spěchat, co nás honí?
Dokud se nevracím, je na spěch času dost.
Ale co omluví pak toho ubožáka,
až se mi bude zdát pomalý každý let,
až bych i na vichru, až bych i s křídly ptáka
vždy ještě stál a štval ostruhou oře vpřed?
Potom už žádný kůň nepostačí mé touze,
a ona, zrozena z nejčistší lásky mé,
jak oheň bez těla dá se v let ržajíc dlouze;
mé herce láska však pro lásku promine:
že kdysi nechtěla od tebe ani jít,
já k tobě poletím a koně nechám být.
Sonet 57
Co mohu dělat já, váš rab, než zas a zas
čekat zde na chvíle, na dny, kdy něco chcete?
Já nemám, komu bych věnoval vzácný čas,
komu bych posloužil, než mi vy přikážete.
Já nesmím vyčítat těm věčným hodinám,
kdy pro vás nespouštím pohledy z ciferníku;
nemyslím na hořkost toho, jak budu sám.
Až dáte sbohem zas mně, svému služebníku.
Nesmím se žárlivě zabývat v duchu tím,
co asi děláte, kudy se procházíte;
já, smutný otrok, jen čekám a nemyslím
na nic než na štěstí těch, s nimiž právě dlíte.
Kdybyste učinil cokoli podle svého,
láska, ten věčný bloud, v tom nenajde nic zlého.
Sonet 66
Znaven, ach, znaven vším, já volám smrt a klid,
když vidím zásluhy rodit se na žebrači,
a bědnou nicotnost zas v nádheře se skvít,
a víru nejčistší zrazenou v hořkém pláči,
a zlatý vavřín poct na hlavách nehodných,
a dívčí něhu, čest, servanou v okamžiku,
a dokonalost pak, budící už jen smích,
a vládu ve zchromlých pařátech panovníků,
a jazyk umění vrchností zmrzačený,
a blbost, doktorsky radící rozumu,
a přímost, zvanou dnes hloupostí bez vší ceny,
a Dobro, zajaté a otročící Zlu -
tím vším, ach, unaven, já zemřel bych už rád,
kdybych tím nemusel i lásce sbohem dát.
překlad Jan Vladislav
